✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

50. kapitola

Na ošetřovně nás přivítá ticho a klid. Nikdo nikde. Sakra, jak to že tady nikdo není?! To snad není možný. Aby to nedopadlo tak, že ho budu muset zasít sama. Bratr ta představa mi nahání hrůzu. Je fakt, že jsme se to učili, ale nechci si to zrovna odzkoušet na Nathanielovi.

„Hálo? Je tady někdo?" zařvu, až sebou Nathaniel pobaveně trhne.

,,Nathan bude potřebovat pár stehů?" můj hlas se rozlehne v tiché místnosti. Zatáhnu Nathaniela za rukáv a naznačím mu, ať si sedne na lehátko. Odevzdaně se nechá vést jako beránek na porážku. K líci si tiskne kapesník celý je od krve.

„Jsem vzadu. Hned jsem u vás."

Hurá, nebudu muset šít. Ani si neumíte představit, jaký balvan mi právě spadl ze srdce.  Netrpělivě podupávám nohou. Ruce mám překřížení na hrudi a mračím se jako stádo koní.

„Nešlo by to rychleji. Nebo snad chcete, aby tady vykrvácel k smrti," ironie v mém hlase se nedá přehlédnout. Najednou se objeví doktorka.

„Tak mladá a už tak netrpělivá, kdyby to bylo vážné tak by si tady vyšilovala," pokárá mě. Pozoruji jí s naštvaným výrazem. Nejsem ani tak naštvaná na ní, ale na to, jak se mohl Dan osvobodit a utéct. Musím zjistit, kdo ho hlídal. Doktorčiny pohyby jsou úsporné a rychlé. Po cestě si nasazuje rukavice. Nathaniel všechno pozoruje s pobavením ve tváři. No jo, aby nebyl pobavený vždyť vypustil páru a ještě se u toho i pobavil. Jen nevím, co by dělal, kdybych ho musela zašívat já. Asi by zdrhnul. Při té představě mi na tváři hraje lehký úsměv. Jak utíkám za Nathanielem a v ruce jehlu s nití.

Nathaniel nadzvedne obočí. Odmávnu ho a začnu pozorovat doktorku, která si chystá věci.

Při prvním vpichu do jeho tváře sebou trhnutím jako by to bolelo mě. Nat se ani nehne.
Asi ji lezu na barvy, protože mě pořád pozoruje naštvaným pohledem.

„Prosím tě Sáro, jdi za dveře. Nebo mi ještě Laura při šije nos k puse. Jen ze vzteku, že jí pořád koukáš pod ruce."

„Ale..."

„Ne princezno, prostě jdi. Nehádej se se mnou," podívá se na mě tím svým štěněčím pohledem a dodá: „Přece jen jsem zraněný a ty musíš brát ohled. Ještě se mi přitíží." Pobaveně protočím oči. Jeho herecký výkon je hodný Oskara.

„No jo už jdu," pošlu mu vzdušný polibek a zmizím za dveře.

Zády se opřu o zeď. Na protější straně je pověšený obraz. Prohlížím si ho, najednou mě popadne závrať a jsem vtažená do vidiny. Ocitám se ve společenské místnosti. Všude kolem je rozbitý nábytek, vypadá to tady, jako by přijel Hulk a dostal neřízený a zběsilý vztek. Všude se válejí kusy nábytku. Úplně všechno je rozbité. Místo zadní stěny je obrovská díra ven. Na zemi se válí mrtvá těla studentu. Polívá mě studený pot. Obejmu se. Tolik zkázy a mrtvých. Uprostřed místnosti vidím sama sebe, klečím u mrtvého těla. Objímám ho, moje vzlyky se ozývají jako hrom v jinak naprostém tichu. Celá se třesu. Když vidím sama sebe a jak mě popadá naprosté zoufalství mrazení přes celé tělo. Přes svoje klečící tělo nevidím, kdo to na zemi leží. Přistupuji blíže. Pohybuji se tiše, jako by mě někdo mohl vidět nebo slyšet. Když už jsem skoro u sebe slyším: „Ne, vsá ... vstávej. Néé ... nesmíš umřít." Už jsem skoro u sebe. Najednou zvednu hlavu. Sama sobě se podívám do očí.

„Pomoz mi," vztáhne ke mně ruku. Úplně strnu. Tohle přece není možné. Je to vidina. Nemůžu sama sebe vidět. Nebo ano?! Celý obličej mám zarudlí od pláče. Na levé straně mi září Izerumi a přes celou pravou stranu řeznou ránu s které vytéká malý pramínek krve.