✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

29. kapitola

Když Philip vtrhnul do Arthenalovi kanceláře myslela jsem si, že mám vidiny. Ale ať jsem si protírala oči, jak jsem chtěla, stále tam stál s tím svým arogantním úšklebkem.

Odevzdaně vyhrknu: „No ty jsi tady ještě chyběl."

„Jsem rád, že jsem ti chyběl, zlato."

Protočím panenky, to je fakt kus vola.

„Jasně jsem ti řekl, že máš počkat!!" Arthenalův přísný hlas mu smaže úšklebek s tváře. Lhostejně pokrčí rameny a sedne si do posledního volného křesla.

Začne si prohlížet nehty. Mezitím se podívám na Nathaniela a bezhlasně naznačím ústy. Co ten tady dělá. Pokrčí rameny.

Nevydržím to: ,,Arthenale, co tady dělá Philip?"

Odevzdaně se na mě podívá: „Nechtěl jsem vám to říkat takhle, ale je naše nová posila a Nikol taky. Potřebujeme více zkušených lidí, než máme. No a když už jsme u toho. Pozdrav svůj dnešní doprovod."
Nechápavě na něj zírám. Cože!!!
„To jako myslíš jeho?"

„Ano. Přidal se k nám. Zradil svého otce...."

Ještě než pokračuje, vyskočím s Nathanielova klína a zařvu: „Vždyť byl u toho, jak mě mučili a nezabránil tomu!!"

Philip vyskočí s křesla. Stojíme naproti sobě, jako dva rozrušeni býci co zahlédli červenou.

„Hele, neměl jsem jinou možnost, kdybych tě zachránil před tím, než dorazili posily. Byly bychom oba mrtví. No vlastně já bych už voněl ke kytičkám, ale ty ne. Strašně po tobě touží. Zaslechl jsem něco o proroctví, ale víc nevím."

Totálně mě odzbrojí. Sednu si na pohovku vedle Nathaniela a mlčím. Jsem sama se svými myšlenkami. Jaké proroctví a co s tím mám já společného? Mám toho po krk. Nejen, že budu mít hlídače, ale asi se ho jen tak nezbavím. A co je to vlastně za skupinu zvanou ... hm Eris. Opřu si hlavu o sedačku. Zamyšleně si koušu ret a přemýšlím. Co se vlastně teď bude dít.

Nathaniel zamyšleně promluví: „Říkáš proroctví?"

„Jo."

„To by se dalo dohledat v naší knihovně, ale ta je stále na akademii." Podívám se na Nathaniela.

„Tak se tam vrátíme!!"

„Ne!"„Ne!"

Oba vykřiknou v tu samou dobu. Rozhodím rukama a spustím: „Dívejte se, jediná naše možnost je vrátit se a prohledat knihovnu. Dokud nezjistíme, o jaké proroctví se jedná. Nemám šanci, že by se tohle všechno nějak vyřešilo. Půjdou po mně, dokud mě nedostanou. A to jim nechci dopřát. Mam už toho všeho po krk. Chci zachránit matku a zničit ty co jí mají."

Po mém proslovu nastane ticho.

„Pánové, víte. Ona má pravdu. Jak je jen to debilní pořekadlo... Jo už vím. Kdo je připraven, není překvapen. Brr ... snad ze mě nebude ještě filozof." Teatrálně přiloží ruku na čelo. Nevydržím to a od srdce se zasměju.

„Ty jsi fakt šašek."

„To je možné, ale vypadalo to, že to potřebuješ. A co ta tvoje elekineze. Jak si na tom?"

Jen to dořekne, spadne mi čelist až na zem.

„Jak to víš?"

„Byl jsem přece u tvého vysvobození. Nedělej si s toho nic, Thomas i Horác si to zasloužili."

Tak ten stopař se jmenoval Thomas.

„Ty jsi to věděl a neřekl si nám to!"

„Arthenale, neřvi na mě. Já myslel, že to víte."