✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

16. kapitola

Už zdálky vidím nádhernou fontánu. Jsem unešená a přidávám do kroku, až skoro utíkám. Před fontánou zůstanu stát. Je kouzelná má kruhový tvar a uprostřed stojí pár v něžném objetí. Oba jsou oblečení v antickém stylu. Mužova hrud je odhalená a samý sval. Hledí si s očí do očí. Vyzařuje z nich láska a štěstí. Muž má pár centimetru od její tváře ruku, jako kdyby jí chtěl pohladit, druhou rukou ji lehce drží v záklonu. Žena lehce naklání hlavu, má přimhouřené oči a její ruka je na jeho odhalené hrudi a zádech. Její vlasy jsou dlouhé a vypadají, jako kdyby se měli každou chvíli pohnout, jakoby foukal vítr. Vyloženě čekám, kdy že se pohnou. Ten kdo tu sochu vytvořil, stvořil krásné milenecké objetí, plné lásky a romantiky.
Sednu si na kraj a zahledím se do vody. Plavou v ní malé barevné rybky. Natáhnu se a rozčeřím vodu. Rybičky se rozprchnou a já se tomu zasměji, je to kouzelné. Mám na tváři lehký úsměv. Vzhledu a vyhledám pohledem Nathaniela. Na jeho tváři září lehký úsměv.

„Myslela jsem si, že se ti tady bude líbit."

Sedá si ke mně. Jsem celá rozechvěla, zvedá ruku a těsně nad mou tváří zastaví. Nakláním hlavu, až cítím teplo vycházející s jeho ruky. Na nic nečeká a pohladí mě. Díváme se s očí do očí, slova nejsou třeba. Líbí se mi, že i když mlčíme, není to takové to trapné ticho, ale spíš souznění naších duši.

„Jsi tak krásná," něžně zašeptá a pohladí mě.

„Ne, nejsem krásna, ale ty vypadáš úžasně."

Trochu se stydím, ale zároveň mě jeho pohled rozechvívá.

Pomaličku se ke mně sklání, těsně nad mými ústy zašeptá: „Jsi krásná, úžasná, milá a neohrožená. Odvahy máš na rozdávání."

Políbí mě, jeho ústa jsou horka a opatrná. Líbá mě něžně a dlouze, přitiskneme se k sobě. Už mi nestačí ty něžné polibky. Přitlačím a prohloubím ho. Na nic nečeká a hladově mi ho oplácí. Jsem v nebi, nevnímám nic jiného než jeho ruku na mé tváři a tu druhou, která mě hladí mezi lopatkami.
Opatrně pokládám své ruce na jeho krk a pohrávám si s jeho vlasy, zavzdychá rozkoší. Jsem celá rozechvělá.

Odtrhne se od mých úst a zašeptá: „Chci být s tebou."

Líbá mi krk a hladí mé rozechvělé tělo.

„Není to zakázané," vyhrknu celá bez dechu.

Zarazí se a odtáhne se, frustrovaně si prohrábne vlasy. Zmateně se na něho dívám, nechápu, co se to teď vlastně stalo. Byl to ten nejlepší polibek všech dob a já to zkazím, svými řečmi. Jsem blbá.

„Promluvím s Arthenelem chci být s tebou. Čekal jsem na tebe příliš dlouho."
Váhavě a nejistě pokračuje: „Tedy, jestli chceš ty?"

Teprve teď ho napadlo se mě zeptat. Jsem zmatená, líbí se mi, ale vůbec ho neznám. Ale ten polibek... wou... ten byl. A to teplo, které se mi rozlilo po celém těle.
Co mu mám vlastně říct. Chci to s ním vůbec zkusit. Je o dost starší než já, ale už není puberťák a určitě ví, co chce. A podle jeho slov jsem to já.

„Víš, vlastně tě vůbec neznám. Eee, no, chodit spolu bychom mohli a pak se uvidí," mluvím trochu nejistě, ale odhodlaně. Podívám se mu do očí a v těch jeho se třpytí hvězdičky naděje.

„Máš pravdu. Promiň, že jsem byl tak hr, ale mám pocit, že tě znám už celý život. Jsi odvážná a zároveň něžná. Staráš se o ostatní více než o sebe a jsi plná bojového odhodlání. Chtěl jsem počkat, ale pořád se něco děje a já nechci promarnit příležitost."