✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

26. kapitola

„Ty ses vyspala s Nathanielem, jupíí?" její nadšení, je nakažlivé. Jsem šťastná, že se semnou baví. A hlavně, že už nebrečí.

„No tak mluv. Jaké to bylo? Kdy se to stalo, kde?"

Jenom se nadechne, zvážní a pokračuje: „Co si měla s Alexem!? Takže ty máš dědečka? Proč si mi o tom neřekla?!"

Povzdechnu si: „S Alexem, nic to ti odpřisáhnu. Prostě se mi líbil, ale nejevil o mě zájem, což mě štvalo." Zamyšleně pokračuji: „Možná pro to jsem se ho snažila uhnat, ale že má přítelkyni jsem nevěděla. Vlastně jsem si myslela, že ho znám od malička. Děda na mě použil nátlak nebo tak něco."

Radši nebudu zabíhat do podrobností.
„No a proč jsem ti to neřekla, děda a Arthenal se domluvili, že nikomu nic nesmím říct. Kvůli bezpečnosti. Někdo po mě jde a než jsem tady nastoupila tak mě uvěznily a mučili.

„Cože!!"
Její zděšený výkřik mě přeruší v půli věty.

„To si děláš srandu!"

„Když jsme se seznámili, měla jsem pobodané rameno a byla jsem různě pořezaná."

Je bledá, jako smrt. Napjatě mě poslouchá. Nervózně si mnu ruce.

„Vůbec netuším proč. A i ten včerejší útok byl kvůli mně. Cítím se strašně. Chápeš!! Já ani nevím, co jsem udělala nebo proč chtějí zrovna mě. Malcolm, to je můj děda a ředitel si myslí, že je to kvůli mému jménu a schopnosti."

„Ty máš schopnost? Ty vole! Už tak brzo, jo. To je boží. Co umíš? Levitovat, ne počkej. Máš stejnou sílu jako Nathaniel?"

Nadechnu se, že jí odpovím, ale ona mě odmávne a spustí dále: „Ne už vím, umíš se přeměňovat, ne to asi ne. Jooo, umíš ovládat živly, ovládaní mysli?"

Zasměju se, její nadšení je upřímné. Radši jí zarazím, než začne jmenovat, další schopnosti: „Ne, ne ani jedno,"

„Tak nenapínej a mluv."

„Předvídavost. Vidím, co se stane."

„To, jako fakt. Ty bláho, tak to je masakr... Kdy budeme psát písemku?... Dám se dokupy s Alexem?"

„Takhle to nefunguje. Kolikrát ani nevím, kdy to přijde."

„A to si neviděla ten útok?

„Ne. Kdyby jo tak bych to šla říct a nebyli by žádní mrtví."

„Tam někdo umřel?!"

Její zděšení je ohromné. Zlomeně kývnu hlavou, obejme mě. Odhodlaně pokračuje: „To je mi líto, ale ty za to nemůžeš!! No a co Nathaniel, jaké to bylo?"

Nechápu její myšlenkové pochody. Chvíli je zhrozena, pak naštvaná a nakonec se ze mě snaží dostat co já a Nathaniel. Vypadá, jako malé dítě, které jde do hračkářství.

„Mel, to se nedá ani popsat. Nathaniel byl úžasný, nepřekonatelný. Ze začátku opatrný a pořád se ujišťoval, jestli chci, že můžeme kdykoliv přestat. Ale já jsem nechtěla, aby přestal. Pak to

Bylo... všechno tak ... vášnivě ... a zároveň plné něhy. Byl opravdu pan úžasný."

„No a co jeho nádobíčko?"

Tímhle mě totálně zaskočí. Celé moje tváře hoří, musím být červená i na palcích u nohy. To jí mám, jako popsat do detailů, jak vypadal.

„No, eee ... normální."

Našpulí rty, zkousne si spodní ret. Vyčkává, až budu pokračovat. Musím jí odvést na jiné myšlenky. Rozhodně se s ní nebudu bavit o tom jakého ho má. Nebo co jsme dělali, pane bože, snad nechce detaily.