Když zjistíte, že někdo není tím, za koho se vydává, je to celkem šok. Ale co když zjistíte, že vy vlastně nejste vy? To se stalo mně. Moji rodiče nejsou tím, za koho jsem je měla. Kluk, kterého miluji je stejný lhář jako oni a já vlastně nejsem vůb...
Sednu si na postel a začnu se kolem sebe rozhlížet. První čeho si všimnu, je Nathaniel, který spí v křesle. Vypadá strhaně a unaveně. Asi jsem na ošetřovně. Jediné co si pamatuji je boj s Nikolou a pak tmu. Venku je tma a vůbec netuším, jak jsem se sem dostala. Poslední co si pamatuji je Nikol. Potichu dám nohy na zem a opatrně se postavím. Když vím, že mě nohy unesou, zamířím ke dveřím. Doufám, že je to záchod, nutně potřebuji čurat. Jdu pomalím krokem ke dveřím a kontroluji, zda Nathaniel spí, nechci ho zbudit. Potřebuji si urovnat myšlenky v hlavě. Jen co otevřu dveře, oddechnu si, našla jsem koupelku. Potichu zavřu dveře a rychle dojdu na mísu. Když jsem hotová, jdu k umyvadlu. Nad umyvadlem je zrcadlo. Při pohledu do něj se leknu, kdo se to na mě dívá, ale jsem to já s největšími modřinami za můj život. Přes půl obličeje mam monokl a celé krvavé oko. Prohlížím se ze všech stran. Opatrně se dotknu oka, až siknu bolestí. Při tom si všimnu, že i moje ruce jsou sama modřina. Ta mi, tedy dala co proto. A to jen kvůli tomu že žárlí. Jednou jsem byla s rodiči v muzeu, bylo tam vystaveno dílo abstraktního malíře Kandinského a já přesně teď vypadám, jako jedno s jeho barevné abstraktní děl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
*Wassily Kandinsky
„Sáro?!"
Zaslechnu hlas plný paniky.
„Sáro?!"
Povzdechnu si. Nathaniel se vzbudil.
„Tady jsem." Jen co to dořeknu. Rozrazí se dveře a v nich naprosto vyděšený Nathaniel. Proč se tak tváří? Vždyť jsem šla jen na záchod.
„Co děláš? Máš ležet!"
„Nic mi není, jen jsem potřebovala, na záchod. Co se vlastně stalo? A jak to, že jsem na ošetřovně."
„Nikol to přehnala s výcvikem...,"
„To vím taky i bez tebe. Žárlí. Říkala, že se k ní vrátíš a já jsem jen přechodná záležitost a pak už nic."
Jeho pohled potemní a dostane zlověstný nádech, až o krok ustoupím. Když si to uvědomí, okamžitě se na mě usměje.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Jsem vytočený, ale ne na tebe. Jak se cítíš?"
„Jsem potlučená, bolí mě hlava, ale dobré. Už mi řekneš, jak to že jsem tady."
Přistoupí ke mně, opatrně mě pohladí po vlasech a dá mi lehoulinkou pusu. Lehce zavrávorám, asi jsem přecenila své síly. Ale než se stačím vzpamatovat. Bereme mě pod koleny do náruče.
„Všechno ti vysvětlím, ale teď si lehneš. Měla si otřes mozku."
Cože?! To mě, až tak praštila, wou. To se ani nedivím, že si připadám, jako vyždímaná.
Opatrně, jako bych byla ten nejvzácnější porcelán, mě položí na postel. Přikryje a sedne si do křesla.
Tichým šepotem začne vyprávět: „Nikol se přestala ovládat, a když jsem se vrátil, byla si na zemi a ona na tobě. Dávala ti pěstí, ale ty jsi už byla v bezvědomí a nevěděla o tom. Odtrhnul jsem jí od tebe a zanesl tě na ošetřovnu. Doktor Frank ti diagnostikoval. Střední otřes mozku. Pořád si upadala do bezvědomí. Strašně jsem se o tebe bál." Odmlčí se a výhružně zavrčí: „Nikol je zavřená v chatě a má zákaz vycházení. Kdyby bylo na mě, tak už tady není!"
