✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

28. kapitola

„Sáro, jsi si jistá, že to byla tvoje matka?"

Jsem vytočená a naštvaná. To si, jako myslí, že si vymýšlím nebo co. Vím, co jsem viděla.

„Ano, byla! Proč mi nevěříte!"

Arthenal přistoupí až ke mně. Stiskne mi rameno.

„Uklidni se."

Proč mám pocit, že se teď všechno posere. Podívám se na Nathaniela. Ten se mračí, jako ďábel. Dívá se na oba dva, jako by čekal na nějaký povel. Probíhá mezi nimi nehlasná konverzace. Připadám si, jako bych tu byla navíc. Určitě mi něco zásadního uniká. Když se podívám na Nikol, zatváří se arogantně. Cítím s ní averzi vůči mně a nebezpečí.

Nathaniel prolomí ticho: „Už od začátku jsem říkal, že jí to máme říct. To vy dva jste se domluvili. Já jsem byl proti!! Tak jsem zvědaví, jak jí to vysvětlíte!" překříží si ruce přes prsa.

Zní dost naštvaně. Pozoruji je všechny a nemám tušení, o čem se baví. Připadám si, jako páté kolo u vozu. Začínám být pekelně vytočená.

„Nechcete mi už konečně říct, o čem se bavíte!" Podívám se na Nathaniela. Povzdechne si, přijde až ke mně. Podívá se Arthenalovi do očí. Ten v tu chvíli vypadá, že rezignuje, trhne rameny a odmávne rukou.

„Pojď si, sednou. Všechno ti vysvětlím."

Chytne mě za ruku. Vytrhnu se mu a na všechny se podívám. Jsem tak moc vytočená, že se celá třesu. Moje tělo mě začíná brnět a hřát. Vzteky vidím rudě. Ustupuji dozadu, ať na všechny vidím: „Co jste mi neřekli!"

„Sáro, uklidni se."

Celém mé těle, prostupuje příjemné teplo. Všechny sjedu pohledem. Důrazným hlasem promluvím: „Ne. Nechci se uklidnit! Chci vědět co se děje! Proč mám pocit, že to co mi řeknete, se mi nebude líbit!"

Slova se ujme Nikola: „Přestaň se chovat, jako rozmazlený fracek!"

Jak taková namyšlená fiflena, může vědět, jak se cítím. A ať si klidně je super lovkyně, ale ať se nechová tak povýšeně. Vůbec mě nezná, naváží se do mě, jako by byla královna nás všech.

Podívám se na ní. Něco v mém pohledu, zarazí její arogantní úšklebek, polkne. To je to poslední, co si uvědomím.

Najednou je kolem mě statická elektřina. Centimetr od mého těla se vlní brnění z elektřiny.
Cítím se v bezpečí a chráněná. Všichni na mě ohromeně a vyděšeně zírají. Nevnímám to. Připadám si, jako by se to dělo někomu jinému a na mě. Zvednu ruce před sebe, brnění mě následuje, kopíruje každý můj pohyb. Lehce se vlní. Kolem celého těla probleskávají malinkaté blesky. Podívám se na Nikol.

„Co jste mi chtěli říct, a neřekli... Nikol!" můj hlas zní divně, jako by byl nabitý elektřinou a švihal blesky.

„No... asi pře týdne ... jsme se dověděli ... že ... je asi velká ... pravděpodobnost ...," zadrhává.

Lhostejným hlasem vyhrknu: „Přestaň koktat a řekni to na rovinu!"

„Tvoje matka žije a má jí skupina zvaná Eris."

První mi řeknou, že je mrtvá a teď, že žije!? To si snad ze mě dělají srandu!? A když žije moje matka. Žije i otec? Blesky na mém brnění se začnou divočeji vlnit.

„A kdy jste mi to chtěli říct?!"

Všechny sjedu nebezpečným pohledem. Nathaniel se na všechny zatváří, naštvaně. Jen když jeho pohled sklouzne ke mě zjemní se celá jeho tvář. Vypadá, že se o mě strachuje. Naštěstí se ke mně nesnaží přiblížit. Nevím, čeho všeho jsem teď schopná. Arthenal nevěřícně zírá skoro s otevřenou pusou a k tomu je bílí, jako albín. Slova se ujme Nathaniel: „Já jsem ti to chtěl říct od začátku, ale nebylo mi to dovoleno tady těmi dvěma."