✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

23. kapitola

Ráno mě probudí sluneční paprsky, hladící tvář. Než se stihnu zorientovat, kde to jsem?! Dojde mi, že jsem se včera vyspala s Nathanielem. Celé moje tělo, jako by si na to vzpomnělo a zaplaví mě neuvěřitelné pocity. Všechno mě brní, takovým příjemným pocitem uspokojení, jako by se mi po celém těle rozlévalo teplo.

Opatrně abych ho nevzbudila, nadzvednu jeho ruku, která mě celou noc neopustila. Ležíme, jako dvě lžičky, které do sebe zapadají. Chtěla bych se takhle probouzet každý den, ale teď je pro mě důležitější najít záchod. Opatrně se vysoukám s postele. Ještě jeden letmý pohled na jeho krásnou tvář a už pádím na záchod. Po cestě si oblékám jeho košili, krásně voní jeho typickou vůní. Koření a citrusové plody budu mít už navždy spojené s ním. Vejdu do koupelky, při pohledu do zrcadla se zhrozím. Vlasy mám, jak vrabčí hnízdo. Oči my jiskří a celá si připadám jiná, taková ženštější. Když jsem s tím nejnutnějším hotová, jdu k zrcadlu. Při té příležitosti se dám trochu do kupy. Přejedu si vlasy rukou, opláchnutí si obličej a vyčistím si zuby prstem. Náhradní zubní kartáček jsem nenašla.

Potichu se vracím do pokoje. Když vstoupím, lehce se usměji. Nathaniel se stihnul rozvalit přes celou postel. Sednu si na její kraj a opatrně ho pohladím po strništi. Jeho víčka se lehce zatřepotají a pak se na mě podívá tím svým úžasně, temný pohledem.

„Ahoj, krásko."

Jeho úsměv prozáří celý jeho obličej. Bezděky se usměji s ním. Natáhne ke mně ruku, když se naše ruce spojí, strhne mě na svou hruď.

„Jakpak se cítíš."

Zkoumá mě pohledem. V jeho teplé náruči se cítím spokojeně, jako už dlouho ne. Takhle bych chtěla být celou věčnost. Najednou zrudnu, když mi dojde, že se ptá na včerejší noc.

„Je mi fajn, ale mám hlad, jako bych v životě nejedla."

Na důkaz, mi zakručí v žaludku, tak nahlas, že to museli slyšet, až v Číně. Začne se mi smát.

„Jo, to slyším."

Naoko naštvaně zavrčím: „To není hezké se mi takhle smát."

Bouchnu ho hravě do ramena. Převrátí mě na záda, vášnivě se začneme líbat. Náš vášnivý polibek se postupně stává něžnější. Převrátí mě na sebe, když v tu chvíli mu začne zvonit mobil. Začnu se smát, jako střelená. Mezitím to zvedne a pohoršeně se na mě podívá. Můj smích neustává.

Mezi záchvatem smíchu vyprsknu: „To, jako vážně."

Pokrčí rameny. Jdu do kolen jeho melodie je totiž Flinstouni. Když se dosyta nasměju, promluví: „Pojď, půjdeme na snídani a pak se máme hlásit u Arthenala."

Smích mě hned přejde. Nathaniel je napjatý a nesvůj.

Odevzdaně se zeptám: „Co se děje?"

„Když nás včera napadli, někdo něco zaslechl. Tak to chce s námi probrat."

Oba dva se mračíme a urychleně oblékáme. V tichosti zamíříme k jídelně.

Nevydržím to ticho, zastavím a otočím se.

„Pořád se něco děje! Chtěla bych zase žít normální život. Kde mě nikdo neohrožuje, neusiluje mi o život, a kde všechno běží v klidu. Maximální a největší zážitek je školní ples, nebo nakupák a ne, že přemýšlím, kdo se skrývá za rohem a jestli nám nechce ublížit!!"

Chápavě se na mě dívá, strhne mě do své náruče a hlubokým chraplavým hlasem zašeptá přímo do mého ucha: „Vím přesně, jak to myslíš, ale ty a já jsme výjimeční. Jsme potomky bohů a na tomto světě máme udržovat rovnováhu. Nikdy nebudeme mít úplně klidný život, ale za to ho prožijeme naplno. Uvidíme to, o čem se ostatním může jen zdát. A to nejdůležitější." Podívá se mi do očí: „Můžeme být spolu a to pár stovek let, ne jako lidé, kteří se dožijí maximálně stovky."