✓Moje Jméno Je Smrt - Zrod Lovkyně Revize

6. kapitola

Oni si myslí, že jsem padlá na hlavu nebo co?

„Táhněte ke všem čertům."

„Tak po zlém. A to jsem si nechtěl umazat oblek. Horáci, jdi pro ni a zaveď ji do hnědého pokoje."

Slyším, jak otevírá dveře cely. Nehybně ležím a čekám, co se bude dít.
Cítím, jak na mně přistála jeho obrovská ruka. Rozpřáhnu se. Zatnu ruku v pěst a snažím se mu vrazit, ale zastaví ji jako by nic. Stejnak bych se netrefila. Můj odhad si dal dovolenou. Vidím dvojitě, trochu rozmazaně, a přesto kdybych se ho trefila, tak ta hora svalů by to ani nepocítila. Zavrčí na mne a přehazuje si mě přes rameno. Hlavou visím dolů a s mým žaludkem se dějí divy.

„Budu zvracet," zašeptám. Skoro to nestihnu ani říct a už zvracím na jeho nohavice. No co, dobře mu tak. Bože, zase se mi zvedá žaludek. Žluč mi putuje až do krku. Polykám na prázdno, abych to zastavila. V hlavě se mi tak moc motá, že už nikdy ve svém životě nepůjdu na žádnou horskou dráhu. Žluč už mám skoro v krku... zvracím jako o život. Chci umřít. Lítá mi to i nosem. Blee.

„Fuj, to je nechutné. Nedali jste jí toho nějak moc?" promluví Philip.

„Ne. A i kdyby, tak co?" lhostejně zavrčí jen s Austinových kumpánů.

Procházíme chodbami, připomíná mi to bludiště. V žaludku už nic nemám, ale cítím křeče a dávím naprázdno. Jsem z toho vyčerpaná. Naneštěstí se mi díky zvracení trochu vyčistí hlava. Horác zastavuje u dveří a otevírá.

„Horáci, připoutej ji k židli a pak se jdi převléct. Počkáme na tebe."

Čekala jsem všechno možné, ale tohle rozhodně ne pokoj je celý hnědý. Uprostřed je divná židlička.
Kolem celé židličky jsou dokolečka žlábky. Vypadá to, že na odvod vody, ale podle barvy žlábků bych řekla, že je to něco jiného. Nechci nad tím moc uvažovat, ale moje mysl si dělá, co chce.
Podle kovového zápachu bych řekla, že je to krev. Židlička je celá z kovu. Na opěradlech jsou kovové želízka, další želízko je u krku a na nohách. Začnu sebou mlít. Ale s ním to ani nehne. Přehazuje si mě přes rameno, hodí mě na židli, až se bouchnu do hlavy, zaúpím. Přidělává mi ruce, nohy a krk. Je to hnusný pocit, nemůžu se ani hnout.

„Co to děláte?" vykviknu přiškrceným hlasem. Kolem krku mě studí kov a stahuje mi hrdlo.

„Pusťte mě!" zaskřehotám.

Horác odchází a ke mně přistupuje Austin van Moros. Úlisný hlasem mi sdělí pravidla: „Teď nám odpovíš na všechny naše otázky. Pokud ne, tak Horác si do tebe párkrát bouchne a kdyby to nepomohlo nebo se mi zdálo, že něco zamlčuješ, tak si i řízne," ukazuje mi dlouhý ostrý nůž. Mezitím se Horác vrací v novém oblečení. Třeštím na ně vyděšené oči.

„Začneme. Kde má sídlo Malcolma van Nyx?"
Nechápavě na něj vyvalím oči. Celá se třesu. Tak tohle všechno se mi děje kvůli tomu?

„Nevím, kde je!" vyštěknu. Nic jim říkat nebudu. Stejnak by mi tak nebo tak ublížili.

Při pohledu do jeho tváře vím, že moje odpověď se mu vůbec nelíbila. Kyvné na Horáce. Ten okamžitě vykročí. Dává si ruku v pěst a praští mě do břicha, až bolestí zachrčím. Raná mě donutí se předklonit. Studený kov na krku mě začne dusit. Zároveň se mi zařezává do kůže, nepříjemně studí, řeže. Hrtan mi začne otékat. Po krku mi stéká studený pot. Vyděšeně zírám na připravenou pěst, které může kdykoliv zaútočit.

„Hm, to si mě nepotěšila. A celkem si mě i překvapila. Ty nevíš, kde je tvůj dědeček. Nemilé překvapení," zamyšleně na mě zírá.