Dragon- One of Avengers (UPRAVUJEME)

11. Žádná Hydra, žádná starost!

Už jsem blízko. Cítím to. Vlastně, cítím ho. Bloudím chodbami snad už čtvrt hodiny a nikde nic.
Když v tom se mi do očí vpálí pozlacený znak Hydry na vysokých, bohatě zdobených dveřích. Tady je můj cíl!, pomyslím si a se zavrzáním vejdu dovnitř...

Někdo tu přede mnou byl. Převrácený stůl, knihy roztrhané a poházené po celé kanceláři, no prostě bordel jak v tanku (to se tak říká). Jestli tu není, tak přísahám, že si toho zmetka...
„Leno!" ozval se hlas napůl smějící a napůl naštvaný. Je tu! „Myslel jsem, že si s tebou Alfréd hraje..."
„Hrál, Johanne," ušklíbnu se a začnu očima pátrat po místnosti. „ale bohužel ho to přestalo bavit a radši natáhl brka. A neschovávej se nebo si tě najdu."
Z hlasů mi sršela špetka strachu, ale v pozadí vzteku a smrtichtivosti se to úplně vytratilo. Johann se odvážil vylézt zpoza knihovny v zadní části kanceláře.
Jeho výraz byl těžko čitelný. V ruce svíral napůl zbraň a napůl nůž. Vážně chlape, nic lepšího nemáš??? Zasměju se: „Ehm, co s tím chceš jako dělat?" Ďábelsky se usmál: „Já nevím, k čemu se používají zbraně?" a provedl výpad. Věděl, proč tu jsem. Uhnu. Ba dokonce na mě možná čekal...

Tohle se nedalo nazývat bojem. Spíš to byl takový bojovný tanec. Byli jsme oba stejně obratní a šikovní, jednou jsem ho drampla já, podruhé se on trefil nožem.
„Něco ti prozradím." cekl a narovnal se. Nestál v bojovné póze, což mi tedy přišlo divný, naopak byl překvapivě klidný. „Tenkrát, jak jsem ti podal tu zprávu, byla čistě falešná. Sežrala si to i s navijákem!"
„Tebe za chvíli sežeru, ty proradný hajzle!" zařvu a bezmyšlenkovitě po něm skočím. Znáte ten pocit, když uděláte chybu a někdo vám to dává ještě ke všemu sežrat? On se mi opovážil to říct do očí!
Tohle sis podělal. Ale v tom přišla nečekaná rána z boku. Johannův poskok, kterého jsem si ze začátku nevšimla, mi vpálil jakousi modrou střelu. I přes mojí silnou kůži rána mnou proletěla, jakobych byla z másla. Vykřiknu bolestí. Svezla jsem se na zem a ztěžka oddychovala.
„Tak co si myslíš o Hydře teď?" zasmál se a přišel ke mě. Neměla jsem sílu se zvednout, alespoň né momentálně. Jen jsem pozvedla koutky a prohlásila: „Pořád stejné svinstvo!!!" Smích byl hned ta tam. V ústech se mi nahromadila krev a toužila jsem ji po něm plivnout. Stalo se.

Jenže to mělo háček. Ta krev hořela. Ano, slyšíte správně. Johanna to zasáhlo přímo do obličeje, toho druhého to sežehlo minimálně vlasy a chlupy na rukách. Ruďoch ječel jako malá holka a klopýtal se o něco opřít.
Ten druhý si polil ruce studenou vodou z džbánku na stolku u dveří. „Zab ji ty idiote!" zakřičel na vojína. Ten ho ale neposlouchal. Měl větší práci s chlazením rukou.
To už se začala projevovat moje rychlá regenerace. Kůže na boku se zocelila a já načerpala nové síly. Zvednu se. Ani nedokážu popsat ten pocit, když jsem zjistila mojí další schopnost.

Byl ze mě hotový vražedný stroj. A nastal čas to všechno skoncovat. Jednou provždy, Hydra padne!
Vznešeně dojdu ke klečící Rudé hlavě, popadla jsem ho pod krkem. Překvapený Johann zasténal. Měl o odstín tmavší pleť. (Samozřejmě odstín červené.)
„I když mě teď zabiješ, stejně Hydra bude žít dál. Ne nadarmo se říká, že když utneš jednu hlavu, namísto ní vyrostou dvě další..." zachrčel skrze pramínek krve.
„Hm." přikývnu. „Ale víš co dělal Herakles, aby tu Hydru porazil? Ty krky vypaloval..."
Vzápětí se nakloním k uchu a zašeptám to, co nechce slyšet žádný člen Hydry: TOTE HYDRA, KEINE HYDRA!!! (Mrtvá Hydra, žádná Hydra)
Moje drápy mu lehce prošly hrudníkem a vyšly druhou stranou. Johann jen vykulil oči a pak už nevydal ani hlásku. Jeho druh dopadl stejně. Je mrtvý. Ten, jenž mi lhal, jeden z mála, který jsem měla za skoro rodinu. Pryč odsud, vyhodí to do povětří, mžiklo se mi hlavou.
Zamířila jsem k nádherně zdobeným dveřím a naposled se otočila. Šmejd si nic jiného nezasloužil.
Nadechnu se a vzápětí vyšlehnu plamen do místnosti.
„Smaž se v Pekle, rudá hlavo!!!"