Dragon- One of Avengers (UPRAVUJEME)

27. Stín minulosti

(Lena)

To ticho. Nepříjemné, hrobové ticho, které dokáže i nejnebojácnějšímu nahnat husí kůži. Pro dodání správné atmosféry čistou oblohu s měsícem pokryla již od pohledu bouřková mračna, doprovázená jedním jediným zahřměním a poté chladnými kapkami deště. Krásná to depresivní atmosféra že? Všude leželi zbytky hořících sutin budovy, která se ještě před pár hodinami majestátně tyčila na ostrůvku a měřila svou výšku s podobně vysokými budovami Washingtonu.
Upřímně, dělal se mi z tohohle představení šoufl. Nikdo tu zrovna dvakrát neskákal radostí, S.H.I.E.L.D utrpěl mnohem větší ztrátu, než se doufalo. Ze středu města se ozývali uširvoucí sirény, které mířili na okraj města přispěchat na pomoc. Vzduchem se také linul kromě toho pach krve smíšený s prachem asfaltu, bolestný nářek zraněných a křik psychicky zdrcených přeživších. Těla agentů, laborantů a kancelářskych členů organizace se odváželi do helicarrieru, aby se pohřbili na tamtom hřbitovním ostrově, víte kterým.
Jediný, kdo se nahlas nijak neprojevoval, přesto že ztratil vše, byla zrzavá dívka neustále klečící na jednom a tom samém místě, před jedním kusem zdi a v rukou jemně svírala černé brýle své sestry, která byla právě mezi padlými. Abigail von Struckerová. Musí to jméno hluboce nenávidět.
Její rezavé, zplihlé vlasy zakrývající její neutrální obličej s jemnými rysy, visely slepené do větších pramenů a tak bránily průniku světla na její až děsivě bílou kůži. Dýchala úplně klidně, což by jiní v jejím případě nedělali.
Najednou mi v hlavě přeházela veškerá měřítka:
Nebyla až tak zlá, jak jsem si zpočátku myslela. Jen trochu uzavřená. A veškerá komunikace jí přijde otravná. Opatrně k ní dojdu a jemně položím svou dlaň na její rameno: „Abbey?" zašeptala jsem. „nemůžeš tu klečet věčně." Neodpovídala. A vůbec jakkoliv nezareagovala. Prostě nějaká neviditelná ruka jí vypnula, jakoby byla nějaký robot. Pokleknu na zem, abych byla naproti jejímu zornému poli: „Zachránila někomu život. Zaslouží si titul hrdinky..."
„Slabý." šeptla neslyšně. Avšak mé citlivé uši to slovo zachytili.
„Cože?"
„Žádný titul vhodný pro Thal neexistuje."
„Existuje. Navíc, pořád tu bude s námi, v našich srdcích." promluvil hlas za mými zády, jehož vlastníkem byl Steve. Ostatní přikyvovali, dokonce i Vision přesto že držel v náručí Wandu v bezvědomí. „A slečna Maximovová bude jistě ráda, že přece jen někdo pro ni hodlal nasadit život." Abigail konečně zvedla obličej a ve skleněných očích jí radostně zalesklo.
„Hele a nechtěla by ses přidat k nám?" položila jemně otázku Natasha, jako kdyby se Abbey po tom měla splašit. „Pravda. Měla by jsi nové přátele, novou rodinu, ochrannou alianci." přidal se Steve. „A to nemluvě o spoustě jídla a střechy nad hlavou." dodal Tony. Abigail se konečně zvedla z chladného betonu a zasmála se: „Ty dvě poslední věci mi fakt nechybí. I když tedy jsem o svůj domov přišla. Mám S.H.I.E.L.D. a Leno když si ty vzpomeneš, máme na lodi taky dvě velký laborky. Tedy, už jen já." při poslední větě sklopila pohled. Rázem ho však zvedla nazpět: „Děkuju vám za lákavou nabídku, ale dala jsem sestře slib, který hodlám splnit. Možná někdy příště, pokud vám to nebude vadit."
„To víte že nebude. U nás máte vždy dveře dokořán slečno Füllerová." Abbey upřela oči na Visiona a zvedla ruku v obranném gestu: „Klidně už von Struckerová. Mě je všechno jedno." Otočila se. Vlasy jí dramaticky odletěli na stranu. „Byla bych velmi poctěna vaší přítomností na pohřbu Thal. Nemusíte nic říkat, prostě jen přijďte. Prosím." to poslední zašeptala. Všichni mlčky přikyvovali a Abbey s úsměvem spokojeně odešla. A zbylo tu zase jen to vražedné, k šílenství přivádějící ticho.

„Jak je na tom?" Otázka směřovaná na Pietra stojícího u okna na pokoj v JIPce visela ve vzduchu docela dlouho. Podpíral si rukou bradu a mlčky sledoval linku tepu srdce na monitoru. Nakonec se k odpovědi dokopal: „Prý bude v pořádku. Schopnost telepatie jí údajně tlumili ty náramky a proto byla slabá. Zotavení by pro ni teď neměl být problém."
„Uvidíš do rána bude určitě komunikovat." poplácala jsem ho povzbudivě a hned nato odejdu.
Mohla bych se prospat, jsem tak vyčerpaná po tom boji a celkově po tom všem, že bych usnula i opřená o zeď jako nějaký opilec. Ani nevím, jestli jsem na pokoj vážně došla. Vzpomínám si jen na to, co se mi zdálo...
...
Už zase ta noční můra! Pořád dokolečka noc co noc se zjevuju v té bílé místnosti s krvavým podlažím, všude mrtví a ten záhadný rudý drak. Neustále mě nahání po komplexu Hydry a já nevím proč.
Je to snad mé svědomí? Říká mi, že využívání mé silnější stránky není správné? Nebo co ten drak vůbec chce!?
Jednou mě chytil do svých spárů a zavrčel. Od tlamy mu tekly sliny, které mi dopadaly na tvář. No fuj! Už se blížil s tlamou úmyslem mě zblajznout jako malinu, když v tom uslyším povědomý hlas: „Já se pomstím!"
...
A pak jsem se probudila. Celá zpocená a ve svém pokoji. Takže jsem sem došla.
„Ne, nedošla." odpověděl mi kdosi. Leknutím heknu a tasím drápy na jedné ruce. Vzápětí je zatáhnu zpět. Byla to Wanda. Opírala se o skříň a zubila se.
„Takhle mě už neděs."
„Promiň. Co se ti pěkného zdálo?"
„Jak se cítíš?" změním téma aniž bych jí odpověděla. Wandě úsměv povadl: „Ale jo, dobrý. Ten krypl co mě držel mi dal nějaký speciální náramky a pak si chtěl ze mě udělat ženušku. Prej až ovládnou Zemi."
Nemohla jsem. Prostě už ten smích se nedal zadusit. Koho by někdy napadla taková kravina? Jedině našeho Muflonka. Wanda se hned po mně přidala. Náš hýkavý smích musel být slyšet přes celou obývací část lodi.
„To že vážně řekl?" vydala jsem postupně v záchvatu smíchu.
„Jo." přikývla a neustále se smála.
„Někdy je opravdu směšný."
„Souhlasím."
Vlastně mě tak napadá, kolik může být hodin, když si vezmu, že Wanda je již uzdravená. „Kolik je hodin?" zeptám se, zatímco si pročesávám vlasy prstama.
„Naposledy jsem zahlédla něco kolem půl osmé ráno." Ten pohřeb!
„Musíme se jít připravit. Máme ještě před sebou jeden úkol. Všichni." přeskočila mi v hlavě nálada během nanosekundy. Začínám být jako Abbey.
„Jo, slyšela jsem o tom. Ta holka mi zachránila život." řekla posmutněle. To snad chtěla být mrtvá či co? Jen nad tím zavrtím hlavou.