Dragon- One of Avengers (UPRAVUJEME)

02. Reklamace nepřijímáme ✔️

Probudím se celá zpocená a s tepem kdesi v nebesích. To byla hotová, noční můra! Na těle mi viselo dlouhé tričko až ke kolenům. Spíš je to košile, než triko. Nepamatuji si že bych si ho někdy oblékala. Zmapuju okolí; sedím v cele z průhledných stěn, něco na způsob terária; ale vyztuženější a o něco menší, než ta místnost, ve které jsem byla ve „snu". Posadím se na okraj lůžka. Hlava trochu třeští, mám sucho v puse a na rukách nemám pouta. Počkat co? Já nemám pouta! Zaplať pánbůh!

Chvíli jsem mlčky přemýšlela.
Co když to byla skutečnost? Já bych byla to žluté monstrum podobné drakovi? Nemožné! To je konina.
Zatřepu hlavou ve snaze myšlenku zahnat. Očima jsem prokoumala každý kousek cely: stoleček, lůžko na kterém momentálně sedím a drobné umyvadlo. Pak se moje oči zastavily u zápěstí mé pravé ruky.

Byl tam vytetovaný symbol a pod ním pěticiferné číslo: 09381. Byla jsem adeptka na Black Widow, i přesto že mi teda poslední souboj zkazil bodování. Ale i tak stejně mě ředitelka vybrala, abych se zúčastnila.
Z myšlení mě vytrhnul čísi sarkastický hlas: „Šípková Růženka se konečně probudila!" Leknutím sebou škubnu. Rozhlížím se kolem sebe ve snaze zjistit, odkud přichází ten hlas. Jenže nikde nikdo. „H- haló? Je tady někdo?" zeptám se doprázdna. Jako odpověď se mi dostaly pouze něčí kroky. Za mnou. Ohlédnu se.

Zpoza rohu chodby vedoucí k cele, vyšla mužská postava. Ten chlápek byl plešatý a... červený? Jako really? Obličej mu zářil nezvyklým úsměvem a v ruce držel sklenici s křišťálově průzračnou vodou. Mám sucho v ústech a on mě musí takhle škádlit!? Brada mi překvapením klesla k zemi. Přišel trochu blíž. Ve vteřině zavřu pusu a kamenně se ho zeptám: „Kdo jste?"
„Otázkou spíš je, kdo jsi ty?"
„Vím, kdo jsem." vyprsknu. Pozvedl jedno huňaté obočí a čekal, co mu řeknu. „Jmenuju se Lena. A brzo budu jedna ze zabijáků..." Ach ta moje vychloubačnost! Tupě se zasmál. Pak pokynul hlídači, aby otevřel dveře mojí cely a vešel dovnitř.

Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli. Pak přistoupil kousek blíž. Má kuráž, to se musí nechat. Vůbec mu nevadí proti komu stojí. On jen ke mně natáhl ruku se sklenicí.
Začala jsem ji hypnotizovat a váhat. Mám si ji vzít nebo ne? Nakonec mi to nedalo a jedním hltem sklenici vyprázdním. Zasmál se znovu. Co si ti Skopčáci dávaj? To jsou vždycky tak veselý? Vzal z rohu rozviklanou židli a sedl si na ní obkročmo. „Asi nebudeš čistokrevná Ruska, že?" Tím mě docela zaskočil. Jako, má pravdu.
Otec byl údajně Američan, zato matka zase Ruska. Jinak bych se v Rudé komnatě neobjevila.
„J- jak to víte?" vykoktám.
„Tvůj přízvuk. Nezní moc rusky..." objasnil. Chtělo se mi změnit téma, jelikož o rodině moc nevím a ani vědět nechci. Co ale vědět chci je, jestli to, co se stalo, byla pravda. Jakoby dokázal číst myšlenky, mě předběhl: „Ano, to co si myslíš, že byl sen, je pravda."

Zachvátil mě vztek. Takže ze mě udělali monstrum! Za tohle zaplatí! A v tom pocítím znovu tu bolest. Proměna byla už poměrně rychlá a o něco méně bolestná. Celý se nad tím rozzářil. Magor. Okamžitě po něm vystartuju, popadnu ho za krk a namáčknu na stěnu. To už se seběhli okolo desítky ozbrojenců a mířili zbraněmi na celu. Přiblížím se k jeho obličeji a zavrčím.
„Díky téhle zrůdě jsi zdravá..." zašeptal přiškrceně. Zadívám se mu do očí. Mluví pravdu. Stisk povolím a on se zaduněním dopadl na zem. Zalapal po dechu a já se snažila nějakým způsobem zklidnit. Po proměně zpátky na člověka jsem se zeptala: „Cože?"
„Ano, je to tak." řekl, sotva se rozdýchal. „Když jsme zjistili, že trpíš vzácnou nemocí a chceš se za každou cenu vyléčit, nám to přišlo vhod." Slova se mi šourala do hlavy a mozek je začal zpracovávat. „Pokračujte." přikážu.
„Náš vědec, tomu, cos ukousla hlavu, mimochodem fakt děkuju, spojil různé časti zvířecí DNA."
„Jak v Jurským parku?"
„Tak nějak. Ale oříškem bylo jak to spojit s dalším, hlavním genem-"
„...člověka."
„Áno."
„Takže jste mě využili..."
„Né tak docela. Chtělas být zdravá, to se ti splnilo."
„Boha jeho ale za jakou cenu!? Vždyť jsem monstrum!" zaječím.
„To tvrdíš ty sama. Dle mého názoru je to pouze drobná oběť za dlouhý zdravý život. Nyní se v tobě ukrývá cenný potenciál." řekl. A mě to docvaklo. Můžu konečně vykonat Zkoušku!
Mísil se ve mě pocit štěstí a radosti. Nedala jsem to však najevo: „Takže co teď? Necháte mě jít nebo si to mám probojovat sama?" Ruďochovi se svěsili koutky úst: „To jsem ti taky chtěl říct..." a hodil po mě nějakou složku. Neobratně ji chytím a otevřu. Byla v ní zpráva. Zpráva z instituce:

Leno,
I když budeš v srdci pořád jednou z nás, nemůžeme ti nadále věřit. Porušila jsi totiž naše nejposvátnější pravidlo: neopustit Rudou komnatu. Ale protože si patřila mezi nejlepší bojovnice, tvým trestem se stává pouze odebrání titulu ADEPT, už sem ani nemusíš chodit.
S pozdravem

Madame Nikita
-ředitelka

Předposlední a poslední věta mě zaskočila. Oni mě vyloučili? Ne, to nemůže být pravda! Podívám se dolů na jméno a razítko. Bylo to tak. Vzteky papír roztrhnu napůl. Ruďoch dal otevřít dveře a vyšel ven. Asi tušil moji následnou reakci. Z očí mi vytryskly dva prameny slz a ty dopadaly na dva kusy papíru.
Víte, jaký to byl pocit?

Můj celoživotní sen se hroutil jako nějaký domeček z karet. Hluboko v srdci začala vzrůstat nenávist; vůči Nikitě, Black Widows a celé Rudé komnatě. Z hrdla mi vylezlo cosi podobnému skřeku. Nejdřív byl lidský, potom zmutoval do dračího řevu. Zaslepil mě vztek. Potřebovala jsem si to vybít.

Ztratila jsem všechno, co jsem měla: Titul, Čest, Sebeovládání, ale hlavně... ...svůj Sen.
______________________________________
Omlouvám se, ale kapitolu jsem měla napsanou už včera, chci ji publikovat, ale nešlo to. Tak jsem se odhlásila, pak přihlásila a kapitola byla SMAZANÁ!!!
No koho by to nenaštvalo?
Mě to málem položilo.

🌹B.D