Dragon- One of Avengers (UPRAVUJEME)

39. Úsvit na lepší zítřky

O týden později

(Abigail)

„Abbey, nechceš si to ještě rozmyslet? Mohla by jsi být u nás, Fitz ti vyrobí protézy a ty budeš schopná znovu chodit. Mohla bys létat s námi do akcí." podotkla May, zatímco ukládala do krabice sošku černého koně. Pořád se mě pokouší přemluvit, abych zůstala. Jenže já své rozhodnutí měnit nechci, když jsem řekla, že budu žít u Avengers, tak to taky tak bude. Tak se alespoň nabídla, že mi pomůže zabalit věci. Smutně si povzdechnu nad její marnou snahou. „Ne Melindo, moje rozhodnutí je definitivní. Co bych tady jako dělala? Jak bych vám s tímhle byla užitečná?" zamávám pahýlkem. May sebrala komínek nějakých spisů, který od pohledu musel být těžký a pomalu ho nesla ke krabici. „Říkala jsem, že ti Fitz vyrobí protézy."
„Ale já je nechci. Nic už mi moje končetiny nenahradí." Melinda zničehonic zakopla o roh koberečku a spisy se jí z rukou rozprášili po celé místnosti. „Krucinál!" ulevila si a začala je pomalu sbírat. Já mezitím ukládala fotorámeček s fotkou mě a Thalie. Vzpomínám si na den, kdy jsme fotku pořizovali. Byl to náš první společný den u S.H.I.E.L.Du. Já jsem na objektiv vyplázla jazyk a Thalia se křenila od ucha k uchu. Po dlouhé době, sestry von Struckerovi zase spolu.
„Abigail?" houkla zaraženě May, pročítajíc nějakou složku. Položila jsem fotku do krabice a přijela k ní blíž. V rukou svírala nějaký dokument. Zaklapla ho a pak mi jej podala.
Vím co je to za dokument.
Z osobní složky jednoho pacienta Thal.
Nedávného.
Poslední stránka přímo bila do očí. Byl to genetický test. Prstem přejíždím mezi dvěma grafy, ve většině sloupcích jsou stejné, ale já jedu dál a hledám závěr. Byl úplně dole, drobnějším písmem. Píše se tu: DNA- shoda z 93%. Společný rodič- na 79% matka. Údajně sourozenec s...
PANEBOŽE!
„Ví to?" promluvila do ticha May. Zavrtím hlavou. „Pochybuju. Viděla jsem, jak se mezi sebou chovají. Tohle," poklepu na papír. „tohle jim zaručeně změní život."
„Ty jí to chceš říct?" podívala se na mě. Myknu rameny: „Později, už tak tam momentálně panuje velký humbuk a já nehodlám přilévat olej do ohně. Ale tuhle složku mi do krabice určitě hoď."
„Tak jo."

(Lena)

„Tohle je poslední stěhovák! Pokud ještě někdo nalezl ve svých komnatách nějaký poklad, šup sem s ním!" zahulákal do éteru Tony a při tom nedočkavě podupával nohou. Otočím se na Stevena: „Máš ještě nějaké věci?"
„Ne, dal jsem tam už všechno."
„Dobře." špitnu a líbnu mu jemnou pusu na tvář. Když jsem předevčírem oznámila, že se Stevenem oficiálně chodíme, většina lidí spustila radostné výkřiky v doprovodu podivných šamanských tanečků, Wanda se pokusila nám nadšeně pogratulovat, Tony pro začátek odšpuntoval tři historické kousky a Natasha si pouze odfrkla, že nám to tedy trvalo. Bože, dělali jakobychom slavili zásnuby nebo co. Na druhý den celý Avengers tower zel prázdnotou. Každý se zabarikádoval ve svém pokoji a nevyšel, dokud neodezněly poslední známky migrény a stopy po alkoholu.
„Dobře, zavíráme krám!" zatleskal Tony. „A v osm vás chci všechny vidět doma na večeři!"
„Hele mami, nevadí když dorazím o něco později?" neodpustím si komentář na Starkův účet. No co? Naběhl si. Odpovědí se mi dostal jeho vypláznutý jazyk: „Pokud si chcete hrát s přítelem na doktory, nebudu stát v cestě." Musela jsem se uchechtnout. Špatná nálada po bitvě ve Filadelfii ho opustila v půli týdne a máme zpátky zase starého dobrého vtipálka Starka.
„Ha ha ha!" neodpustím si ten sarkastický smích. „Sice je to moc lákavé, ale bohužel on jede s tebou do doupěte. Já mám seanci s Nikitou a holkama."
„Aha, takže dámská jízda."
„Pokud chceš poslednímu loučení s mrtvým říkat takhle..." podotknu. Tony mávnul rukou, jasný signál, ať jdu. „A pak letím za Abigail jí pomoct se stěhováním. Takže mě nečekejte ani na druhou večeři!" křiknu zpoza chodby.