Dragon- One of Avengers (UPRAVUJEME)

30. Dovolená naprd

(Lena)

K vědomí mě probrala chladná věc na čele. Nemám tušení, jak dlouho jsem mimo, ale oči měly co dělat, aby rozeznaly šmouhy kolem, natož aby zaostřily Steva naproti, uvelebeného v křesle jak si pročítá nějakou knížku. Chytal mě příšerný bolehlav, nemluvě o poraněné straně krku.
„Co čteš?" vysoukám ze sebe a dlouze vydechnu. Steve nehnul ani o píď očima, zato se hezky usmál: „Čaroděj ze země Oz. Taková klasika. Čítávala mi to máma, když jsem byl malý."
„Jak dlouho takhle ležím?" zaskuhrám a pokusím se alespoň posadit. V mžiku mě ale něčí ruka tlačí nazpět. „Lež nebo nám tu zase znova omdlíš. Jenom dva dny, takže se vším začínej pomalu." Lauren by dokázala svým melodickým hlasem uchlácholit i sebevíc agresivnější lidi. Natož pak monstra. Jemně mi přiložila nový mokrý hadr na čelo, přitom se nepřestávala usmívat.

Clint má štěstí v životě víc, než by normální člověk chtěl; rodinu, domov, milující polovičku a když zrovna nepoletuje s šípy po nocích, je doma a věnuje se rodině.
No tak Leno, snad nežárlíš.., zasmál se posměšně můj retardovaný vnitřní hlas. Jasně že ne, mám to po čem jsem celou dobu toužila.., opovrhla jsem.
Vážně? zasmál se.
Asi bych si potom měla opravdu zajít za cvokařem. Mám svůj vnitřní hlas, který bohužel zní až příliš reálně. Bojím se, že jsem se zbláznila. Zapřu se lokty dozadu a snažím se co nejvíc, i přes Laureniny protesty, vylézt nahoru. V místě mezi ramenem a krkem mi bodlo. Neudržela jsem sice drobné zasyčení, ale přesto dál pokračovala do sedu. Steve mezitím knihu odložil a už už se zvedal s úmyslem pomoct, ale mávnutím ruky jsem ho uzemnila nazpět do křesla.
Znenadání se zpoza rohu vyřítila ta dvě mrňavá Bartonovic tornáda, přitom hlasitě řvala jak Tarzan po lesích a mířili si to hned ke mně. Tedy, doslova na mě vyskočili a vrátili mě zpátky dolehu. Neodpustila jsem si odfrknutí: „A má celoživotní snaha je v tahu!"
Lauren se zasmála: „Nu, jedině dobře, ještě nejsi způsobilá na složitější pohyby. Děti, slezte z tety nebo se nám tu ještě víc rozpadne."
„Sláva, naše rváčka není mrtvá!" zvolal poněkud zvesela Tony a s čímsi kroužil na dně skleničky. Věnuju mu úšklebek: „By se ti líbilo co!? Nene, jednou hodlám skřepčit na tvým hrobě."
„Proč musíš být tak zlá?" posmutněl naoko. Ostatní kolem nás se zasmáli našemu divadýlku. Sakra! Že jsem se nedala na herectví, ale nu což, na změnu povolání je trošku pozdě.

S jistou mírou a opatrností jsem si začala sundavat obvaz z krku, dokud nebyl dole a odhalený krk neofouknul mírný vánek. Neodpustím si drobný vzdech, když se mi chlad otřel o zjizvenou kůži. Mám tam slušný kousanec, tedy musím uznat, že si ten vlk dal pěkně záležet, aby po něm zůstala znatelná památka. Ačkoliv bříšky prstů jemně projížděly linii stop po zubech, pořád se mi s bolestí vrývaly do paměti záblesky vzpomínky na souboj; Mé drápy v jeho zádech, jeho uslintané zuby v mým krku... snad nebudu mít vzteklinu!
Natashy ruka mi přistála na rameni: „Slušná práce Leno. Zachránila jsi nás před smečkou tupých, hladových psisek. Dlužím ti to, zase."
„Díky, teď na sebe nebudu moct hodit žádné společenské oblečení, aniž bych nevypadala děsivě." uchechtnu se a rukou si prohrábnu vlasy. Mám je umaštěné, jsou tam i kousky zeminy, nehledě na rozčepýřené mini vlásky. Zajistě vypadám jako bezdomovec, co byl přijat na milost. S jistou mírou námahy jsem se zvedla: „Kdyby vám to nevadilo, půjdu se umýt. Ty vlasy jsou fakt děs a já už to asi nesnesu."
„V pořádku, hlavně opatrně." podotkl Steve. Na malý moment mu v očích zazářila drobná jiskřička, neznám její původ, ale hádám že bude asi rád.

Schody nebyly až takový problém; horší bylo se dostat do vany. Nechala jsem ji napustit horkou vodou, pro normálního člověka by hrozily popáleniny 2. stupně. Kápla jsem ještě několik kapek pěny s vůní kokosu (no a co že zbožňuju kokos!). Teplo z vody se po drobných doušcích vpíjelo do kůže, nu a já mezitím si krapet zdřímla. Krapet je slabý slovo.
Zase ta ohraná písnička; noční můra s rudým drakem nahánějící mě po komplexu Hydry a pokaždé to končí stejně!
Nevím jak dál, kde jsem udělala v životě chybu, proč mi moje svědomí přitěžuje místo aby mi to ulehčovalo. Je to poprvé, kdy také vlastním pocit, že mí milovaný přátelé jsou i víc než pouhý tým. Rodina. Každý by za toho druhého strčil ruku do ohně. Thor kvůli mně dokonce navštívil i Podsvětí, než aby o mě nadobro přišel. Všem něco dlužím. A soubojem s tím divokým psiskem jsem nesplatila byť ani osminu dluhu.
Najednou se ozvalo jemné zaklepání na dveře. „Jsi v pořádku Leno?" zeptal se Steve a chystal se dovnitř.
„Ne!" zakřičela jsem, ale hned se začnu opravovat. „Teda ano, jsem v pořádku, ale nejsem oblečená..."
„Aha, tak to se omlouvám, jen chci říct, ať potom přijdeš dolů, přijel Fury a nemá zrovna dobré zprávy." řekl.
„Dobře, hned tam budu."
„Opatrně." přikázal.
„V klidu." odfrkla jsem si a začala se zvedat z vany. Moje svalstvo zanaříkalo. Ale já se rozhodla to ignorovat.