Dragon- One of Avengers (UPRAVUJEME)

20. Kámen Vesmíru

Rozběhla se proti Sjöfn. Té se ruce zahalili do tmavě modré mlhy, která se následně zhmotnila do zářící koule, kterou bez váhání vymrštila na Sif. Ta se kouli bez problémů vyhla. Nasledně se rozmáchla mečem a chtěla Sjöfn probodnout. Jenže okolo ní se vytvořila závěj modré mlhy a s chichotem umírající hyeny, zmizela.

Konec. Všichni vězni mrtví, pár strážců to taky schytalo a naše udýchaná skupinka se opírala o zdi všude okolo. Hoguna zasáhli do ramene, Fandral a Thor zůstali bez jediného škrábance a já vypadala jako kdyby mě srazil autobus. Sif zůstala na zemi klečet s hlavou svěšenou dolů. Neustále si něco žblebtala. Opatrně jsem k ní přistoupila: „V pohodě?"
„V pohodě?" vyjekla. „Děláš si srandu? Moje nevlastní sestra, která naší matku zabila je na svobodě! Né, všechno je v pohodě! Totální." prohodila sarkasticky. „Tak promiň." řekla jsem ublíženým tónem a odešla pryč.
Začalo mi být Sif líto, i když celkově mě nesnáší a její momentální morálka mě moc nemrzí. Necítím emoce, výjimkou jediné situace. „Co teď Thore?" zeptala jsem se nejistě. Jak máme v tomhle zmatku chytit Lokiho? Thor se chystal něco namítnout, jenže... moment! Teď mě to koplo!
„Thore, tohle byla jen záminka nás vylákat. Je furt v pevnosti!" a rozběhnu se ke vchodu. Kluci mi byli v patách, jako kdyby za jedinou chvilku načerpali spoustu nové energie. Sif stále zůstala klečet na zemi. „Běžte napřed, doženu vás." a rozešla jsem se k ní.
„Podívej. Vím že mi nevěříš, ale teď nejde jenom o Asgard, závisí i o život milionů lidí na Zemi. A zrovna teď není vhodná doba na klečení a nicnedělání. Chceš- li nakopat zadek nejen Sjöfn, ale i Lokimu, musíš se vzchopit!"
„Víš, v čem je celý problém?" řekla a konečně zvedla hlavu. Pod očima se jí cosi lesklo, hmm... že by slzy? Zavrtím hlavou. „To ona mi udělala tu jizvu na ruce. Chtěla mě zabít společně s matkou. Otec však dorazil včas a stihl ji zpacifikovat. Pak ji odvedl do asgardské věznice."
„A jak dlouho tu žije?" zeptala jsem se. Pouze z čisté zvědavosti, nic víc! Sif vstala: „Skoro celý svůj prohnilý život. Posledně to bylo za nepovedenou výpomoc při krádeži Aetheru pro Temné elfy. I když vlastně, chtěla Aether jen pro sebe."
„Dobře. Tak co, půjdem klukům pomoct nebo si tu ještě chceš vylívat pocity?" rozpřáhnu symbolicky ruce.
Na to mi Sif odpověděla chůzí k východu z věznice.

Hrad byl obklíčený hromadou vojáků a všichni měli jedno společné- modré oči. Není to ta typická modrá, ale světlá nebeská modř. To jsou ty zotročený, oznámil mi vnitřní hlas. Děkuju, zpomalený mozku! Co bych si bez tebe počala?
Opatrně jsme se se Sif doplížíli za jednu velmi blízkou zídku. „Forseti, kolik jich zvládneš?" zeptala se mě šepotem. Chvilku trvalo, než mi došlo, že otázka je mířená na mě. Usměju se: „Záleží na tom, kolik jich zvládneš ty."
„Já bych zvládla i celou četu." mávla rukou. „Zase se moc nepřechvaluj Sif." odbyla jsem ji. Poslala mi na to úšklebek. Společně jsme následně odpočítali do tří a vyskočili ze svého úkrytu.

(Sif)

Nemohla jsem uvěřit svým očím! Tolik, kolik jich dokázala Forseti jedinou ranou zabít. Nejspíš jí křivdím, ale divíte se po mé minulosti? Oprášila se: „Tak, to bysme měli. Co dál?"
„Počkáme až se setmí, nejlepší možnost jak se tam dostat, aniž by si nás kdokoliv všiml." navrhnu. „Kluci jsou nejspíš uvnitř, ale my si hezky sedneme a posedíme, než zapadne slunce." Forseti se opřela o zeď a zaryla jeden z drápů do hlíny: „O.K, kdo si počká, ten se dočká..."

Za chvilku denní oblohu vystřídala její temnější družka, posetá miliardou mrňavých hvězd a obrovským bílým měsícem. Nastal náš čas. Forseti zahodila kamínek, který odletěl kamsi do dálky a vyletěla do vzduchu. Tss, ať se laskavě přestane vytahovat a nedělat tu ze sebe bůhví koho jo? Najednou se ale vrátila: „Stráže chodí na opačné straně hradu. Nasedej, letíme."
„Zapomeň!" odseknu a skřížím si ruce na prsou. Forseti zakoulela očima: „Proč? Bojíš se snad vejšek?" Trefila se. „Ne. Jen ti ještě nevěřím." ušklíbnu se a hned jsem jí důkazem vyskočila na hřbet. Prosím, ať to přežiju, řekl za mě vnitřní hlas. Forseti roztáhla křídla a s úšklebkem vyskočila do vzduchu.
Už chápu, jak všichni tvrdí, že let je osvobozující. V uších mi z toho vichru začalo pískat. A bylo to docela otravný. Forseti přiletěla k jednomu z balkónů královských komnat. Tahle zrovna patřila kdysi Lokimu. Ona to snad věděla? Nebo to je pouhá náhoda? Nevěřím na náhody a ani na štěstí.