Dragon- One of Avengers (UPRAVUJEME)

28. Mít city neznamená být slabý

(Lena)

Po pohřbu nám byl dán rozkaz, aby jsme se sbalili a někam na chvíli zmizeli. Kam, to bylo jedno; prostě nás tam nechtěli. I přesto že jsme všichni protestovali, Furyho škrabopis na papíru s rozkazem rozhodl. Neměli jsme na výběr a nezbylo nám nic jiného, než prostě někam odletět.

Vůbec nemám tušení, kde se zrovna nacházíme. Jinak; letíme v quinjetu, ale nevíme kam. Tedy alespoň já.
Clint nám odmítá cokoliv prozradit, pouze ráčil oznámit, že pilotování si bere na starost on. A tak všichni sedíme hezky vyřádkovaný podél stěn letounu jak slepice na bidle a tiše hledíme na plechovou podlahu.
Já se chci ještě trochu prospat. Vážně nejsem ranní ptáče, abych se zvedla z vyhřáté postele za úsvitu a pak strašila dlouho do noci. Sednu si na zem a opřu se o sedadlo. Je mi totálně fuk že ta podlaha studí do zadku. Rychle mi tělo vytuhlo a celkově i mysl.
...
Prokrista zase!? To nemá ta noční můra na práci děsit někoho jinýho než jen mě?
Drak byl opět nademnou a slintal mi do obličeje. Něco však bylo jiné; řekl věc, která mě totálně vyvedla z míry: „Brzy se setkáme, Leno. A věz že z boje vyvázne jen jeden živý...“
...
Quinjet sebou drcnul a to mě vytrhlo ze spárů děsivého snu. Pomalu začínám ztrácet jeho pointu, zezačátku jsem doufala, že to moje svědomí bude, ale teď nastoprocent vím, že má do svědomí hodně daleko. Rozhlédnu se kolem; nebyla jsem jediná, kdo si kapánek zdříml.
„Au! Moje záda.“ kňournul Tony a protáhl se. Zaslechla jsem ostré lupnutí jeho páteře. „Až se vrátíme, budu potřebovat masáž.“
„Tu ti bez problémů udělám i já.“ ušklíbnu se na něho. Tony úšklebek oplatil. „Steve, Same, jakto že se vám spalo tak dobře?“ zeptal se jich s obdivem v hlase. No ne, on závidí!? To se ještě nestalo! Sam si se Stevem vyměnili usměvavé pohledy: „Jdi si na 10 let na vojnu a hned zjistíš proč.“
„Pfff!“ prskal sliny přes půl paluby. Wanda ta si žije, má svůj cestovní polštářek alá Vision, Natasha pilotovala společně s Clintem jako jeho spoluřídící; krk již byl nato dostatečně zocelený.

Runway se otevřela a před námi se zjevila na mýtince malá farma ohrazená polorozpadajícím se plotem, s bílou, oprýskanou omítkou a nazelenalou střechou. Sloupky u zábradlí terasy taky časem ztratily svůj šarm, spíš vypadaly jakoby se měli každou chvíli i pouhým lehkým fouknutím rozpadnout.
„Co je to za barabiznu?“ vylezl mi na tváři úšklebek nechuti a to Clinta vyprovokovalo: „Hej, já v tý barabizně bydlím!!! To jsi si mohla jako odpustit!“
Za mnou se ozýval zvonivý smích doprovázen tím nejkrásnějším na tomhle černobílém světě. „Nedělej si z něho legraci Leno, on za to nemůže.“ hekal jednotlivá slůvka Steve mezi nádechy. Musel mi ten koutek prostě vylézt nahoru. A hned i spadl, když z chaty vyběhli dva caparti a směřovali si to ke Clintovi. „Tati!“ volali jeden přes druhého a doslova na něj skočili a povalili ho na zem.
„Děcka, ani nevíte jak jste mi chyběli!“ usmíval se široce a pevně objímal oba mrňouse. Posmutněla jsem. A proč? Nikdy mi nikdo nedovolil tenhle cit projevit, neznám ho, četla jsem o něm pouze v knížkách. Ani teď nevím, jaké to je někoho mít rád.
Mrňouskové se zdravili se všemi, ba i dokonce s Nat. Nakonec si nedůvěřivě změřili nás zbylé tři; Pietra, Wandu a mě. Sevřel se mi žaludek, ale ne strachem, nýbrž obavami. Já se poprvé obávala nastávající situace. Hlavně jak děti na mne zareagují až spatří moji pravou podobu...

(Steve)

Lena ztuhla, když si ji děti měřili od hlavy k patě a zpátky nahoru. Trochu pochybuji, že by někdy dokázala projevit city ať už se jedná o smutek nebo dokonce lásku, vždyť podstoupila stejný výcvik jako Nat a sledovala je s lhostejným pohledem!
Nevím, opravdu nevím proč mě najednou tak píchlo u srdce.
„Tohle je Lena.“ začala Nat opatrně a ukázala na Lenin obličej. „Je jako já, akorát není momentálně ve své kůži.“ a ještě cosi dětem pošeptala. Lena musela očividně slyšet co jim říkala, jelikož hlavu sklonila ještě níž.
„Takže byla taky Černou Vdovou?“ špitla holčička a přitom objímala Natashu. Vypadala při tom tak až moc lidsky, civil by to nazval normálním, ale ti co ji znají, by to bylo pro ně jako boží výjev. Nat lehce mykla rameny a nadechovala se odpovědět.
„Ne, já se jí ani nestala.“ Došlo mi, že odpověděl někdo jiný; samotná Lena. Otočila se k nám zády, ze kterých vyrostla modrá křídla a vyletěla kamsi do nebes.