Sinister

~2~

„Hazz, vnímáš mě?" „Co? Jo... Promiň..." „Hele, je to jen sen. Nic víc, nic míň a nic to hlavně neznamená. Tu holku přece vůbec neznáš... Zkus ještě usnout, jsou dvě ráno..." Kývnu na souhlas, ale spát se mi nechce. 

Niall má pravdu. Tu holku neznám, ale nevěřím tomu, že ten sen nic neznamená. A pocit, že se se mnou něco děje stále trvá. Připadám si jiný... Jako bych to nebyl ani já. Nikdy jsem ještě nezažíval takové návaly vzteku a agrese. Dokázal bych zabít i nejlepšího přítele. Vytáčeli mě i kluci, a byly chvíle, kdy jsem raději zmizel.

Frustrovaně jsem se osprchoval a převlékl postel – zase. Padl po zádech do postele, ruce složené za hlavou a i když se mi spát nechtělo, začínal jsem usínat.

„Ty vypadáš..." Ušklíbal se ráno Liam. Niall evidentně nic neřekl a já nehodlal poslouchat další kecy o tom, jak bych měl zajít za psychiatrem. Raději jsem ho nechal u toho, že jsem beztak někde pařil. No pro mě za mě...
Nasnídal jsem se a šel si zaběhat. Co jsme oznámili pauzu, měli jsem víc klid. Probíhal jsem Hyde Park, s kapucí na hlavě a sluchátky, když jsem skoro zahučel do vykopané jámy. S klením jsem změnil směr a vyběhl z Parku ven. Vyhýbal jsem se se chodcům a smykem po pár metrech zabrzdil.

Srdce mi začalo zběsile bouchat. Nevěřícně jsem se díval na autobusovou zastávku, kterou znám ze svých snů. I ty keře byly kolem přesně jako ve snu. Zatočila se mi hlava. Sesunul jsem se na patník a držel se za hlavu.
Šum kolem mě utichl a kam jsem dohlédl, bylo pusto. Nikde ani auto, ani člověk. Zaskučím a odmítavě vrtím hlavou.

„Jsi v pořádku?" Odnikud mi k uším dolehl hlas, čísi teplá dlaň dopadla na moje rameno a někdo si ke mně přiklekl. Natočil jsem hlavu a chtěl pronést něco ve smyslu, že mi nebylo nikdy líp. Teď jsem se však zadrhl. Usmívala se na mě černovlasá holka, se zelenýma očima. „Hm?" Povytáhla obočí a naklonila hlavu. „Jo. Jsem." Zaskřehotal jsem a ona nejistě nakrčila nos. „Vážně." Odkašlal jsem si a vytáhl se na nohy.
Jako lusknutím prstu se kolem nás objevili zase lidé. „To jsem ráda. Myslela jsem, že ti je špatně..." Zvedla ruku a mávla na přijíždějící autobus. „Měj se." Nastoupila a zmizela.
Ještě několik dlouhých minut jsem stál na místě, kde mě nechala a snažil se tohle vysvětlit. Nějak racionálně... Nešlo to.
Momentálně Niallovi krachlo to, že tu holku neznám. Jistě, pořád jsem ji neznal, ale existovala...!

„Co mu je? Vypadá, že viděl ducha." Zaslechl jsem Louise. Ignoroval jsem Zayna, který dorazil na návštěvu a hystericky jsem se dožadoval Nialla. „Šel ven. Do fitka..." Obrátil jsem se na patě a hnal se do nedalekého fitka.
„Musím s tebou mluvit!" Ještě že měl pohotového trenéra. Na hrudník mu přistála Xkilová činka, kterou zvedal a začal se dusit. „Debile!" Vrčel a mnul si hruď. „Co je?" „Ona existuje!" „Kdo?" „Ta holka. Jak se mi o ní zdá!"

„Mluv a pomalu!" Netrpělivě jsem čekal, až se Niall převleče a teď jsme seděli v jednom non-stop baru. On s nealkem, já s dvojitým panákem.
„Počkej, počkej. To je moc přitažený za vlasy. Neber to tak doslovně. Černovlasých, zelenookých holek je tady víc než dost. Nemusí to s tím snem vůbec souviset." „Jak mi ale vysvětlíš, že jsem narazil na zastávku, ze které ji vždy sleduju?" „Zastávky tu jsou jako přes kopírák..." Rezignoval jsem a nechal si namluvit, že je to jen hloupá shoda okolností a nic to neznamená.

Po návratu domů jsem si vyslechl přednášku od Zayna. Nakonec v jeho společnosti, společně s kluky jsem strávil vcelku fajn večer. Krátce po půlnoci to zabalil a šel spát. Se strachem, co noc přinese...

K nesmírnému překvapení jsem se vzbudil až ráno. Nebyl jsem zpocený ani zničený, tak jako jindy. Dokonce bych i řekl, že jsem byl víc než dobře vyspaný.
„Jaká byla noc?" Srazil jsem se s Niallem na chodbě. „Dobrý. Musel jsem celou dobu spát..." „Teď mě tak napadá, že to třeba byla holka ze snu. A díky tomu, že jsi ji viděl, se ti to přestalo zdát." „Jo, třeba..." Věnoval jsem mu úsměv a šel si po svých.

Každý si dělal svoje, pracoval na svých projektech a doma jsme se víceméně jen míjeli. Já však zaznamenal úspěch. Od onoho setkání jsem neměl žádný sen, což bylo víc než pozitivní. Přibral jsem a byl jsem schopný fungovat na plno.

„Kluci, odjíždím domů. Greg je pracovně v USA, táta leží ve špitále po operaci žlučníku a Denise musí pracovně za Gregem. Až se vám to bude hodit, stavte se. Theo vás rád uvidí. Niall." Přečetl jsem si jedno ráno vzkaz od Niallera. Po návratu z pracovní schůzky jsem našel i vzkaz od Liama.
„Nicol ráno porodila! Jedu domů a vrátím se nevím kdy. Dám vědět. Payno."

„Koukám, že si kluci udělali rychlé volno." „Ty domů nepojedeš?" Obrátil jsem pozornost na Louise. „Přemýšlím o tom. Co ty?" „Naši jsou na dovolené, kdesi ve Francii a Gemma v Chicagu s Troyem. Moc se mi do Holmes nechce."
Louis se ukázal asi za hodinu, sbalený a s širokým úsměvem. „Takže jedeš?" „Jo. Nevadí ti to, ne?" „Proč? Myslíš, že se tu sám budu bát?" Pobaveně jsem se rozesmál. „Víš jak to myslím. Ale ty tvoje sny... Už je nemáš, ne?" „Ne, už dobrý. A kdyby něco, zavolám. Pozdravuj mámu, Dana a holky s Erniem."

Osaměl jsem. Dal jsem si sprchu a v sedm seděl v kavárně v centru, kde jsem měl další schůzku. V devět dorazil domů a rozhodl se provětrat motorku.

Nahlavu narazil helmu. Zapnul koženou bundu a vyjel z garáže. Hnal jsem seulicemi, kličkoval mezi auty a užíval si svobodu na dvou kolech. Shodaokolností mě donutila sjet z hlavní ulice, prokličkovat bočními až jsem sedostal k Hyde Parku.
Ze zvědavosti jsem zajel ke krajnici a zahleděl se na jízdní řád. Tma houstla akolem ani noha. Autobus měl dorazit za deset minut...
Ukrytý ve stínu keře jsem netrpělivě podupával nohou a čekal. Konečně! Autobusdorazil a z něj vystoupil chumel těl. 

Hledal jsem drobnou černovlásku, se smaragdy místo očí. Ovanul mě planý pocit naděje, že ty sny nic neznamenaly, ale pak jsem ji zahlédl. Ustrnul jsem na místě a začal se nekontrolovatelně třást.