Sinister

~11~

Neměl jsem ani špetku jistoty, že to co říká, je pravda. Sinister byl z nás tří nejsilnější a moje záchvěvy bojovnosti byly vlastně už marné.
Nepustil bych ji. Sinister se rval se mnou statečně a já neměl nejmenší šanci. Uškrtil bych ji a pak, až by tam ležela, bez života, by mi došlo, co jsem udělal.

„Harry?" „Ano?" Hraně jsem se usmál a nechal ji, aby mi stáhla hlavu níž. „Musím ti pomoct. A udělám cokoliv, aby toto přestalo." Kývám a nechám ji, aby mě políbila. „Lily..." Zaskřehotal jsem zničeně a pustil berli. Sevřel jsem ji v náručí, byl jsem zoufalý a bezmocný.
Nebylo by lepší, kdybych udělal něco sám sobě?
„Všechno bude v pořádku, za chvíli. Dej nám čas. Vyřešíme to, on zmizí a ty budeš jako dřív." V očích se ji objevila bolest. Nadechl jsem se, umlčela mě však zavrtěním hlavy a dala se znovu do pohybu.

„Odvez nás ke mně domů. Prosím." „Tebe jo a jeho kam?" „Ke mně!" Vážně. To předtím nebyl Sinister. Ta agrese, vztek, touha zabít... To co jsem teď cítil, za to Sinister nemohl. Vycházelo to ze mě a Sinister se jen smál.
V hlavě mi prozpěvoval, jak jsem se ubohý a zamilovaný, na druhou stranu konstatoval, že smrt nevinného jemu pomůže. Zesílí a já se budu utápět v sebelítosti a strachu, že někdo zjistí, že já zabil.
Lily našla mou dlaň a pevně ji stiskla.
„Donny, jestli nás neodvezeš ty, klidně tu budu čekat na jiné taxi. Ty přijdeš o prachy." „Děláš, jak kdyby mi o ně šlo!" „Nevím, o co ti jde. Ale buď nás odvezeš, nebo ne. Nic víc, nic míň." „Tak si nastupte." Vrčí, odhodí nedopalek a bez dalších slov vleze na místo řidiče.
Chtěl jsem Lily podržet dveře, pobaveně na mě pohlédla, zavrtěla hlavou a chytla mi berle. Nasoukal jsem se do auta, ona za mnou. Přitiskla se ke mně, položila mi hlavu na rameno a to, jak mě začala hladit po břiše, mi bylo příjemný. Vůbec se mi nechtělo před jejím domem vystoupit.

„Pojď." Šeptla, Rex už byl dávno uvnitř a zatímco švihal ocasem, v tlamě držel gumovou kost. Vypadal, že si chce hrát.

„Lily... To není dobrej nápad. Zavolám si jinej taxík a pojedu k sobě. Nemůžu tady být." „Stydíš se mých rodičů?" Laškovně se kolem mě omotala, já se začal smát.

Nechápal jsem ji. Pořád jsem ji nedokázal pochopit. To je opravdu tak v klidu?

„Tady jsou lidi, které miluješ. Co když budeš spát a mně rupne v hlavě? Půjdu a zabiju tvou mámu... Máš sourozence? Co když bych zabil tvou malou sestřičku?" „Nechci, abys byl sám. Harry, nic se nestane. Věř mi."

Šmatlal jsem po schodech do jejího pokoje. Šla za mnou, jistila mě, přidržovala mě...

„Máš hlad? Zbyla večeře... Donesu ti, hm?" „Jo. Děkuju." Položil jsem se do postele a civěl do stropu. Asi zbytky dětství, ale přistihl jsem se, jak počítám hvězdičky, co měla na stropě a u toho se culím. Jako malej a pitomej.
„Tady to je." Posadil jsem se, položila mi přes nohy cosi, mezi tácem a malým stolečkem. Sklenice pití, příbory a na talíři lákavě vypadající rizoto s kuřecím masem a hromadou zeleniny. Jedl jsem v posteli, on se posadila do křesla, kousek od televize.

„Nepůjdeš ke mně?" Zachrčel jsem s hořkostí, která byla znatelná. Vytáhla se na nohy a ladnou chůzí ke mně zamířila. „Už jsi dojedl?" Nestačil jsem odpovědět. Oddělala tác a dala jej na zem, pak mi zatlačila do ramen. Položila mě do postele a šibalsky se usmála.

„Musím ti pomoct, vím to... Ale zároveň se bojím toho, co bude, až to co je uvnitř," Přejela mi dlaněmi přes hruď. „Bude pryč. Nevím, proč já ani proč ty... Ale... Líbíš se mi a i když je tohle celé na hlavu, tak v to věřím." „Co bude, až on bude pryč?" Kývne a nejistě se usměje. „Tak budu v pořádku a svět, pokud se s kluky, dáme znovu dohromady pozná, že po všech těch letech, mám oficiální přítelkyni." Zasmála se. Stopy falše zamaskovat nedokázala. Stáhl jsem ji pod sebe, potlačil zavrčení díky bolesti, a nadechl se.

„Mlč. Nic neříkej. Nekaž to. Pomůžu ti se Sinistera zbavit a pak se uvidí."