Sinister

~8~

„Pojď se projít." „Jsi blázen?" „Proč?" „Lily, se mnou nejsi v bezpečí! Měla bys jít domů. Neměla bys tu se mnou vůbec být. Tiskneš se ke mně, jako kdyby ses mě nebála!" „Já se bojím! Ale chci to risknout, Harry, prosím!" Sjede mi dlaněmi od ramenou po pažích a s velkou dávkou váhavosti v očích, vsune svoje dlaně do mých. Propleteme prsty a ona se usměje.

„Vše mi řekneš, ano?" Kývnu a vnímám svoje nitro. Nemůžu si nevšimnout a vlastně to i cítím, že on je zraněný. Leží někde uvnitř mě a nemá sílu, se zvednout.

Nechal jsem motorku na svém místě, a s její dlaní ve své, jsem vykročil do světla pouličních lamp.

Chvíli jsme šli mlčky, cítil jsem její oči. Sklonil jsem tvář a podíval se. Usmála se, pustila mi dlaň a omotala mi ruku kolem pasu. Schovala se mi pod paži a druhou rukou mě hladila po břiše. Připadal jsem si, jako kluk, co jde na procházku se svou holkou.
Sinister byl pro tuto chvíli zapomenutý, stejně jako moje „Já" z veřejného světa. Bylo mi jedno, jestli nás někdo potká a na další den, budu plnit noviny a ve vzduchu bude poletovat otázka, kde je ona.
Věděl jsem, že s ní mám šanci být v pořádku. Pohlédl jsem k ní a v duchu si pomyslel, co je tahle holka zač. Začínala jsem si myslet, že je to snad čarodějka. Jak jinak mohla, obyčejným, sotva letmým polibkem, způsobit, že jsem se přestal chovat jako šílenec?

S úsměvem, jsem se rozhlédl kolem nás. Měl jsem dojem, že jsem v jiném světě. Bylo tu pole a část louky, několik set metrů před námi byl černý les. Přes nebe se táhly tmavé mraky, sem tam propustil měsíc nějaký ten paprsek. Pustila psa na volno a mě odvedla k zídce. Vyhoupla se na ni a přitáhla mě k sobě. Hladil jsem ji po nohou, usmívala se, hrála si se zipem mé bundy a zvídavě naklonila hlavu.

„Čekám?" „Kdo jsi?" „Já?" „Jsi čarodějka?" Začala se smát a pak trhla rameny. „Možná?" „Lily?" „Babička... Měla ráda magii a moji předci z její strany taky. Vysvětlovala mi rozdíly, ukazovala, jak si uvařit rádoby lektvary." Významně pozvedne obočí a pak se rozesměje. „Ne, nejsem čarodějka. Přece bys na to nevěřil?" „Ve mně, žije ďábel. Nevím, čemu věřit a čemu ne, čarodějko." Okolím se nese její smích a po tvářích mě studí konečky jejich prstů.
„Musíš být jiná. Pokud ne, nechápu, že mi dokážeš vzdorovat a vracet mě, do mého „Já"." „Třeba to nejsem já, ale ty." „Nerozumím." „Nechceš mi ublížit, ani mě neznáš. Proč bys to dělal?" Zvedne hlavu výš, tu mou stáhne ke své a těká očima po mé tváři.

„Harry..." Zašeptá moje jméno a bez varování, mě políbí. Držím ji ve vlasech, druhou rukou j hladím, pak ji na sebe přitisknu a vysadím si ji kolem pasu.

„Chci ti pomoct." Odtáhla se, hladila mě ve vlasech, druhou rukou mě držela kolem krku a hleděla mi intenzivně do očí. „Musíš s tím bojovat, nesmí tě to ovládat." „Proč mi chceš pomoct?" „Chci. Nic víc, nic míň." Obě dlaně mi přiložila na krk a znovu mě políbila. „Rozumíš? Mám pocit, že musím... Zdálo se mi o tobě. Několikrát. Pořád ten stejný sen. Jsou noci, které jsou bezesné a pak, přijde několik nocí po sobě, kdy křičím ze spaní."