Sinister

~4~

Celý den a noc jsem prospal, následující den si připadal jako oživlá mrtvola. Vše mě bolelo a víc než fyzicky zničený, jsem byl psychicky zdeptaný a unavený.

 Sen se vrátil, jen v jiné podobě.

Pořád tam byla ona, zastávka, já ukrytý v keřích, sledující tu nevinnou holku, jak kráčí temnou uličkou... Jenže pak nastává změna. Místo nože utočím svým tělem.
Hodím ji na zeď, křikne bolestí a rozpláče se. S nefalšovaným strachem se mi divá do tváře a já cítím hlad. Každým milimetrem svého těla cítím, jak krev jejím těle hučí. Skláním se, hlavu ji strhnu na stranu, sykne a pokouší se mi vykroutit.
Nedaří se ji to a do úst mi proudí horká dávka sladké krve. Hltavě polykám a její tělíčko se přestává bránit a těžkne. Spadne mi do náruče.
Když se dosyta napiju krve, dojde mi, co dělám. Je však pozdě... Je mrtvá a její tělo se ke mně choulí, jako k bodu poslední záchrany a přitom...

Na tvářích se ji lesknou slzy, rty má popraskané a rozkousané od svých zubů. Ve tváři se zračí strach a neskutečná bolest, co prožívala při mém útoku. Lituju toho, je mi to líto a chci to vrátit. Jenže nemůžu. Ochutnávám její studené rty a doufám, že se stane zázrak. Že ji moje polibky proberou, marně.

Uběhne několik minut, pak se v uličce zjeví osoba. Obrátím k ní pozornost a muž zařve. Vypadám hrozně. Obličej zašpiněný od její krve, zhroucené dívčí tělo v náruči. „Co to děláš?!" Zařve a k mému překvapení se ke mně rozběhne.
Položím ji na zem a postavím se. On se z několika posledních pár metrů zarazí. „Lily? Lily!" Zařve zoufale. „Co jsi ji udělal?!" Nevšímavě mé osoby, sjede k ní na kolena a přitáhne si ji do náruče. Já, se sklopenou hlavou, odcházím z místa činu a mizím v černočerné tmě.

Vím jméno, znám tvář. Nevím kdo je onen muž a nevím, kdo jsem já. Nevím, proč se sen změnil a proč se moje tělo zmítá ve dvou proudech.
Agresivitu, návaly zlosti a vzteku prolíná lítost, smutek, touha brečet a přitom zrovna pláč nejde způsobit. Připadám si, jako papiňák. Každou chvíli můžu bouchnout a jsem upřímně rád, že jsem stále doma sám.
Zrušil jsem všechny pracovní schůzky a všem tvrdil, že jsem nemocný. Pak vypnul mobil, zamknul se v pokoji a snažil se přijít, na nějaké řešení. Jakékoliv...

„Nemůžeš se bránit dlouho. Cítíš, jak jsi vyčerpaný? Smiř se... Je to lepší, než se ničit. Neničíš jen sebe, ale i mě." „Proč já?!" „Na to není odpověď. Prostě ty. Jsi vyvolený!" „Vypadni!" „Nikdy!" Opět se zlomyslně zasmál a hlas v hlavě utichl.

Uplynul týden. Pohubl jsem, dostal jsem našedlou barvu kůže, skoro jsem nespal a když jo, probouzel jsem se zpocený a řevem na celý byt.
Lednička zela prázdnotou, a pokud jsem chtěl z něčeho přežít, musel jsem ven.
Natáhl jsem na sebe tepláky s mikinou, pusu omotal šátkem, nasadil sluneční brýle a přes hlavu přetáhl čepku i kapuci.
Vyhýbal jsem se lidem, přecházel na prázdná místa chodníků a než dorazil k obchodu, přišel jsem si na pokraji sil.
Sekuriťák u vchodu si mě nevraživě prohlížel, houkl jsem na pozdrav a vešel mezi regály. Periferně jsem jej zahlédl v závěsu. Zaskřípal jsem zuby, dostavila se vlna vzteku a chuť mu zakroutit silným krkem. Prošel jsem do dalšího regálu a než se mi dostal zase za záda, rozběhl jsem se a prohnal se uličkou do další.

„Jééé!" Vyjekl kdosi a k nohám mi dopadlo drobné tělo. „Kurva! Promiň!" „Dobrý." Do očí, se mi vpíjely smaragdy. Tiše jsem zaklel. Holčina ze snu... 

„Ahoj." „Ahoj?" „Máme na sebe štěstí. Ještě jednou náhodný setkání a čekám, že mě pozveš na kafe." Žasl jsem nad tím, jak mě dokázala poznat i nad přístupem ke mně. „Pamatuješ si mě?" „Oči." Usmála se a sklonila se pro brýle, které mi při nárazu spadly.

„Frajere, o co se snažíš?" Vztekle jsem se obrátil. Holčina povytáhla obočí a vklouzla dlaní do mé. „Nějaký problém, pane?" Chlap se nejistě zahleděl na naše spojené ruce. „Mám chuť na palačinky. Pojď, najdeme nutellu."
„Díky!" Zastavil jsem u regálu, ve kterém byly vystaveny pixle s nutellou a jednu si vzal do rukou. „Co se mu nelíbilo?" „Asi můj zjev..." „No, vypadáš jako podivné individuum." Stoupla si na špičky, a natahovala se po sladkosti. „Já to moc nemusím, je pro tebe." Zamával jsem pixlí v ruce. Pak ji dělal ocáska, držel košík a dělal, že k sobě patříme. Sekuriťáka jsme měli za zadkem pořád a vztek rostl.

„Ty nic nebudeš?" Zaostřil jsem na ni. Pohledem přejel její tvář a zastavil se na krční tepně. Luskla mi před obličejem prsty a pobaveně se zaculila. „Většinou kluci zírají na prsa, ne na krk." „Je k nakousnutí." Zachrčel jsem a s hrůzou zjistil, že jsem to já nebyl. Byl to zase on. Sinister...