Sinister

~19~

„Já nevím... Vážně to nevím. Když tě přivezli, byla jsem první, kdo se nad tebe sklonil a ty jsi přestal vyvádět. Uklidnil ses... Byl jsi jako malej kluk. Díval ses mi do očí a pak jsi zašeptal, kdo jsem. Řekla jsem ti jméno a tys kývl a usmál ses. Zavedli jsme ti flexilu, dostal jsi do žíly prášky... Pak jsi usnul a já měla noční. Byl tu klid, bylo tu jen pár pacientů a já tu seděla s tebou do doby, než se vzbudil a pak... Já to fakt nevím." Pitomě jsem se usmál do země a chytil ji za dlaň. Pobaveně se usmál a naklonila se.

„Chtěla bych znát sama důvod... Jenže to asi nikdy nezjistím." „Uzdravím se?" „S léčbou se to dá zvládnout..." „Takže mám naději na normální život?" „Normální... Záleží na tom, co si představuješ pod pojmem normální. Ale s léky, s injekcemi a dodržováním všech zásad, můžeš stát zase na podiu a zpívat." „Můžu i randit?" „Nepochybně." „Šla bys se mnou na rande? I když jsem tě škrtil?" „Harry... Prvně léčba a pak se uvidí, ano? Musím už jít... Nemám dopsané hlášení..." „Lily?" „Ano?" „Políbíš mě?" Vytáhla se na špičky a pohladila mě po tváři.

„Nikdy to nesmíš říct, rozumíš? Riskuju své postavení tady, ale i jinde v nemonici. Tohle se nesmí." „Nikdy to nepovím." Šeptám, její polibky jsou pro mě jakási forma léku, nebo možná drogy. Ale jsem uvolněný a spokojený. Broukla mi do rtů, že se uvidíme zítra, prosila, abych byl v noci v klidu a přísahala, že to bude dobré. Že se všechno zlepší.

Nelhala... S její pomocí, s mým přístupem a snahou se vrátit zpět do života, jsem dělal pokroky. Prášky a injekce, které jsem dostával jednou za čas, udělaly velkou část práce.
Jenže nejvíc jsem vděčil Lily.
I přes zákaz, který dostala od staniční, protože se o ni bála, se mnou trávila čas. Během služby jsem se potloukal před sesternou a čekal, až si se mnou sedne do křesla a bude mi povídat o schizofrenii, o sobě, o tom co má ráda, bude mi připomínat, co mám rád já... Když měla noční, přicházela v době návštěv a zůstala se mnou až do chvíle, než hodiny odkleply šestou a ji čekala o půl sedmé předávka informací o nás.
Volné dny trávila znovu se mnou... Byla mým světlem, na konci tunelu.
Tak jak ona, mi nepomohla ani rodina, ani kluci. Jediný, komu jsem se z nich všech svěřil, byl Niall. Seděl se mnou dlouho po návštěvní době, službu měla Lily, společně s Jamesem a pár dalšími lidmi a těm nevadilo, že je Niall stále na oddělení.
Zaraženě poslouchal začátek mého příběhu, jak jsem se mu ve svých představách svěřoval... Pro mě to byl pocit Déjà vu, pro něj něco děsivého...

Dny se překlenuly do týdnů a ty do měsíců. Po čtvrt roce, na velké vizitě, jsem seděl na židli a díval se do chrpových očí primáře.

„Tak co, Harry, zkusíš jít domů?" „Mohl bych?" „Vedeš si moc dobře. Domácí prostředí by ti mohlo pomoci... A hlavně," Rozhlédl se kolem nás. Seděla tu staniční, Lily, kterou si on sám přizval, další lékaři z oddělení, nějaké dvě další ženy a tři studenti. „Co se děje, Tome?" „Můžete nás tu nechat? Díky." Všichni se zvedli, Lily vycházela jako poslední.
„Lily, počkejte. Vy ne. Posaďte se."