Sinister

~20~

Nechápavě pozvedla obočí a čekala, stejně jako já.

„Nemohl jsem si nevšimnout jistých, uhm, sympatií mezi vámi. Neschvaluju to! Moc dobře víte, Lily, co jsem vám při nástupu řekl. Jste tu nejmladší, jste hezká a mladí pacienti se snaží... Dvořit..." Lily zacukaly koutky, stejně jako primáři. Byl to děsnej výraz.
„Nicméně... Hodně jste Harrymu pomohla, a byť jej propouštím do domácí péče, chtěl bych se zeptat, zda je možné, že se budete nadále vídat...?" „Jste vážně až moc všímavý." Bodře se rozesmál a upil kávy.

Další den jsem směl domů. Přijela si pro mě máma a i přes můj odpor, mě bez diskuzí odvezla do Holmes.
Civěl jsem do stropu ve svém pokoji a přemýšlel.
O sobě, o místě kde jsem byl už skoro týden a hlavně o Lily. Jak se ke mně dostane?! Proklínal jsem mámu a plánoval, jak přestanu jíst léky. Znovu se dostanu do léčebny. Bez nich se vrátím do stavů, jaké jsem měl předtím. Sinister, který byl uvnitř mě, hluboko v podvědomí, se dostane na povrch a- „Zlato, máš tu návštěvu." Máma jen nakoukla a zmizela zase na chodbu.

„Ahoj..." „Lily!" Vešla, zabouchla a dosedla mi do postele. Hrabal jsem se překotně dosedu, naklonil se a ona uhnula.
„Počkej-počkej... Prvně si musíme promluvit." „O čem?" „O tvých výhružkách." Má v očích pobavení, zatvářit se tak někdo jiný asi mi přeskočí, ale teď se krotím.
Naklonila se, otřela se rty o moje a přivřela víčka... „Já vážně nevím, proč mi na tobě tak záleží a vím, že jsem si možná zkazila kariéru – mnoho nechybělo a měla jsem specializaci hotovou – ale... Dala jsem výpověď. Tvá maminka volala a..." Zavrtěla hlavou a pousmála se. „Asi tě mám vážně zachránit." „Jsi moje čarodějka."

Šlapal jsem jako hodinky. Polykal prášky, chodil s Lily na injekce a pomaličku se dostával zpět do formy. Díky Lily, její pomoci a naději, co mi dávala, to šlo snadno.
Věci, co jsem dělal dřív, jako večerní běhání, chození do klubů nebo i obyčejnou jízdu na motorce, absolvovala se mnou. Byla mi neustále na blízku a pomáhala mi i obyčejným stiskem dlaně.
Zpěv šel zcela bokem... Kluci šaškovali beze mě a já se stal naprosto věrným fanouškem své skupiny. Podílel se na jejich show v rámci vizuálních efektů, psal pro ně texty... Stáhl jsem se z centra dění, nicméně kluci, za každé ocenění, děkovali jen a pouze mně. Cítil jsem hrdost a po necelém roce žití v Holmes s Lily, jsem byl schopen se vrátit do Londýna.
Režim, na který jsem si navykl, byl pro mě naučený systém a já jej nechtěl měnit. Blbnutí na podiu mi nechybělo a i přes nevoli fanoušků, ukončil jsem svou „zdravotní pauzu" zprávou na sociální sítí, že končím úplně.

Uplynulo pár dalších měsíců, já chodil po našem bytě s pitomým úsměvem a vzpomínal na předešlou noc. Bylo to poprvé, co se náš vztah posunul o hranici dál. Už to nebyla jen moje ošetřovatelka, holka která věděla, jak moc ji miluju a ta, která mi se vším pomáhala... Stala se mou milenkou.
Seděl jsem po sprše u televize, sledoval film a ujídal popcorn. Byla to naše tradice, každý večer byl filmový. Po dokumentech, které mi ukázaly jak schizofrenie může být krutá, jsme postupem týdnů přešli k normálním žánrů a oba jsme filmové večery milovali.
Byla akorát ve sprše, všude bylo zhasnuto a zářila jen televize. Zabránila mi ve výhledu svou postavičkou a spustila si z těla župan... Svedla mě... Milovali jsme se na pohovce, šeptala, že to chtěla už dávno, jen k tomu neměla odvahu a děkovala mi, že jsem si nic nevynucoval...

„Ahoj." „Ahoj..." Zaklonil jsem hlavu a dožadoval se polibku. Byla nakoupit, přinesla oběd z fast foodu a s něžným úsměvem mi do úst šeptala, že večer půjdeme do kina. Stále dělala všechno, abych se cítil jako předtím. Abych si sám sobě připadal normální...

Než mi došlo, jak to vše utíká, jak je život s Lily krásný a já dostávám od lékařů jen pochvalné komentáře a slova plné naděje, žili jsme spolu dva roky. Dva roky, během kterých jsme se nikdy nepohádali, byli jeden pro druhého...

„Není ti dobře? Byla jsi u lékaře?" Probudil mě pohyb v posteli. Bylo kolem deváté a měl jsem dojem, že v sedm odcházela. Poslední dny jí nebylo dobře, měl jsem o ni strach a přesto opakovala, že je vše v pořádku. Chodila nadále do práce, do vedlejší ulice, kde byla soukromá zubařská ordinace. Místo psychiatrické specializace si udělala roční kurz a zubní asistent ji snad seděl víc, jak psychiatrická sestra.
„Ano..." „A?" Přetočil jsem se na břicho a pousmál se. „Co se děje?" „Nevím, jak ti to říct." „Tak mi to pošeptej." Tiše se zasmála, uvelebila se mi v náručí a dala si moje dlaně na bříško.

„Víš, že je schizofrenie dědičná? A je určité procento, že miminko by tím taky mohlo trpět?" „Vím o schizofrenii už vše. Proč se na to ptáš?" „Protože," Překryla mé dlaně svými a pousmála se. „Šance je jen několika procentní a já to chci risknout. Nechci jít na potrat... Budeš táta."

„Cože?" „Budeš táta." Zašeptala něžně a vzala mi hlavu do dlaní. Se slzami v očích se pousmála a políbila mě. „Čekám tvoje dítě, Harry."

Cítil jsem, jak mi slzy stékají po tvářích. Lhal bych, nepomyslet na miminko, ale měl jsem pocit že si jej nezasloužím a teď...

„Budu táta..." Chrčím ji do úst, brečím, směju se a mám další, dokonalý důvod být takovým, jakým jsem byl doteď. Být normální, dál spolupracovat, dělat vše, co mi lékaři řeknou a žít vcelku normální život. Žít život s ní a naším miminkem.

Mít schizofrenii, přece není konečnou stanicí života... 

*****************The End************************
Konec je poněkud uspěchaný, vím.... :o) 
Nicméně.... Velké díky za přečtení, komentáře, hvězdičky :o) Jsem ráda, že vás povídka bavila, zaujala a snad moc nevadily velké časové prodlevy mezi kapitolami :o)
Btw, v následných dnech (možná hodinách) přibude jednodílná povídka opět s Harrym :o) 

♥♥♥♥