Sinister

~15~

Sotva pár minut bdění a dlouhé hodiny spánku. Spánku, který byl klidný, kdy mě nebudil Sinister a já se na těch pár minut probouzel v suché posteli. Nebyl jsem opocený a jediné, co jsem nechápal, byly stavy šílené únavy.
Tolik jsem spal a přitom byl tak moc unavený...

„Je vzhůru?" „Ano." „A kde je ta, co napadl?" „Na vyšetřovně. Mám ji zavolat?" „Primář říkal, že na ni reaguje dobře." Ironické uchechtnutí povědomého hlasu. „Až tak, že se ji pokusil uškrtit." „To je snad běžný stav. Kdo tu nikdy nebyl napaden?" I tento hlas mi je známý, ale opět bez tváře.

Dveře bouchly, do pokoje někdo vcházel a já semkl pevně víčka.

„Harry?" Osoba, co vešla mlčela po celou čekání na Lily. Kde to byla? Na vyšetřovně? To jsme v nemocnici? Jak jsem se sem dostal?
„Lily..." Znovu se ke mně sklání a já jí chci pohladit po tváři, jenže pořád nemůžu. Očima se usměje víc, než rty, a dotkne se mé tváře.
„Budeš spolupracovat, ano?" „Ano." Odstoupí a její místo nahradí vysoký muž. Usměje se, tak nějak konejšivě a hlubokým hlasem ke mně promlouvá...

Sedím na posteli, držím v ruce plastový hrníček a popíjím nahořklý čaj. Doktor, tak se představil, je kousek ode mě a částečně zaštituje svou postavou Lily.

Proč je v bílém? Proč má bílé kalhoty, bílou košili a pod ní světle zelené tričko? Proč má sepnuté vlasy a nikde na těle nemá ani jeden řetízek? Proč má v kapse košile na hrudi propisky? Proč drží desky, do kterých něco píše?

„Jak se jmenuješ?" „Harry." „Celé jméno." „Harry Styles, Harry Edward Styles." „A kolik ti je?" Jednoduché otázky, které mi chvilkami daly zabrat.

„Víš, proč tu jsi?" „Ne." „Ne?" „Marcusi-" Lékař se otočil, semkl rty a další dotaz už nezněl tak sarkasticky.

„Ty si nepamatuješ, co jsi udělal?" „Ne. Opravdu ne. Lily, co jsem udělal?" „On na tobě opravdu drží." „Byla jsem první, co viděl, když ho přivezli." Trhla Lily rameny a i přes doktorovo zavrčení, položila desky a přešla k posteli.
„Harry, ty si to opravdu nepamatuješ?" „Ne... Pamatuju si vše, ale jen to s tebou." Zčervenala, doktor se napnul a dožadoval se odpovědí.
Nevidí mi do tváře, Lily je stále přede mnou a v očích má cosi, co neumím popsat. Letmým gestem naznačí, abych o tom pomlčel. Abych pomlčel o polibcích...

„Co si jako s tebou pamatuje?" „Uklidni se... Jak jsem řekla, jsem první, koho viděl... Než došlo k incidentu," Je ke mně zády, ale přesto vidím, jak si přejela prsty po krku. „Tak jsem mu tady pomáhala... Nemohl za to. Nejsem první ani poslední, kdo tu byl napaden." „Fajn... Tak pokračujeme. Harry-" Měl plno dotazů, když byl s odpověďmi spokojený dal mi pokoj a odešel. Lily mi dolila čaj a konejšivě se usmála.

„Už to nedělej, ano?" „Já nechtěl." „Já vím." „Lily..." „Ano"?" „Kde to jsem? Proč a co mi vlastně je? Jak jsme se z tvého pokoje a tvé postele, dostali sem?"