Sinister

~17~

Procházel jsem se po pokoji.
Ke dveřím a zamřížovanému oknu a zase zpět. Přišlo mi, že uteklo několik hodin, ale přitom to byly jen minuty. Zvědavost mi nedala, abych neotevřel dveře a nevyšel na chodbu.
Ta byla barevná, na zdi byly fotografie nějakých mužů, bylo zde plno dalších dveří... Po levici i po pravici, jsem měl prosklené dveře. Ty vpravo rozdělovali onu chodbu. I tam byly dveře, na konci zamřížované okno... O pár metrů dál ode mě, se vynořil muž. Houkl „nazdar" mávl a otevřel jakési dveře. Vyvalil se z nich kouř a chodbou se roznesl smrad cigaret.

Dal jsem se do pohybu, prvně ke skleněným dveřím na konci chodby vlevo a zkusil madlo. Otevřít nešly, ne bez klíče. U dveří na zdech, byly cedulky. Našel jsem pojmy, jako wc a koupelna, pokoj lékaře, šatna personálu, šatna pacientů... Dostal jsem se dál za svůj pokoj a ocitl se v jakési místnosti s křesly, stolním fotbalem a obrovským stolem. Okna na konci byla velká a stejně jako u mě i na konci chodby, byla zamřížovaná.
U stolu sedělo několik mužů, drželi pastelky a malovali. Se zájmem jsem se jednomu naklonil přes rameno.

„Na co čumíš?!" „Máte to pěkný, moc..." Vydechl jsem bez přemýšlení a křečovitě se usmál. Chlap se pousmál, kývl a ukázal na místo naproti sobě. „Pojď, zabavíš se." „Za chvíli..." „Jsi tu novej?" „Ne, to je ten, co napadl sestřičku." Pronesl další. Mohli jsme být stejně staří... Povzbudivě se usmál. „Každý nový tu je nervózní. Zvykneš si... A sestry tu jsou hodné." „Jo..." „Byl jsi dlouho v limbu. Chceš tu provést?" Je iniciativní a já křečovitě vrtím hlavou. Přešel jsem k oknu, podíval se a moje úzkost vzrostla.
Neměl jsem tušení, kde to jsem. Nikdy jsem takové místo snad neviděl... Kamenná velmi vysoká zeď, obklopovala budovu ve které jsem se nacházel. V ní i za ní, rostly vysoké stromy, které silný vítr stále ohýbal...

„Léky!" Zahřmělo odkudsi. Všichni se začali zvedat, ten mladý mi poklepal na rameno a usmál se. „Pojď." Cestou do fronty, která končila u dveří označených jako „koupelna", mi starostlivě vysvětloval, jak to tu chodí.

„Ráno přijdou chlapi, co tu dělají a vezmou nás do sprchy. Pak chodíme a berou nám krev nebo měří tlak. Ti, co mají nějaký mastičky nebo kapky, je dostanou hned ráno a pak se jde na snídani. Po ní se vracíme sem, dostaneme léky a děláme něco. Televize, fotbálek, někdo maluje, nebo si zalezem na pokoje a spíme. Kouříš?" „Asi ne..." „Tak když budeš chtít, tak řekni. Dám ti. Já mám u sebe krabku, ale někdo má cigára na příděl, rozdávají to sestry a chlapi... Pak je oběd, léky, nuda, večeře, léky a tak pořád dokola. Co ti je?" „Nevím..." „Kámo, ty seš fakt ještě zmatený. Dej tomu čas a budeš tu vyřvávat s náma. V sobotu se hraje fotbal, si fanda, ne? To nám sestry dovolí i něco na přilepšenou. Dostaneme třeba nealko pivo a čipsy... Paráda..." Sestra s hlasem vojenského důstojníka zařvala příjmení, borec s tebou trhl a zazubil se. „Jsem na řadě..."

Moje jméno nepadlo vůbec, i poté, co se fronta rozpustila, jsem stál kousek od vyšetřovny a doufal, že z nich vyjde Lily.