Sinister

~6~

„Kdo jsi?! Kdo je on?! Co znamená Sinister!?" Jsem opřený o dveře domu, klečí mi v nohách a zírám do hlavně revolveru.

„Udělám to! Mluv!" „Kdo jsi?! Proč si to... Udělal?!" „Kdo jsi ty? Porazila jsi ho... Pro tentokrát." Laxním pohybem odkloním hlaveň a s bolestí ve tváři se dívám na rudé obtisky prstů kolem krku. I její tvář prostoupí bolest, polkne a to ji činí velké obtíže. Bez boje se mi sesune úplně do nohou a tiše pláče.

„Lily..." „Kdo jsi? Ne-nechci ti ublížit. Proč ty mě jo? Neznám tě... Proč já?" Šeptá a od ruchu ulice nás kryje živý plot. Naštěstí... Jinak by už zjevně dorazila policie, kvůli potencionálnímu útočníkovi.

„Já nevím." Sinister se vzpamatovává a snaží se dostat na povrch. „Potřebuju se vyspat, utlumit... Musím domů!" „Odejdeš po tom, co jsi udělal?!" Bojovnost se ji vrátí. Vytáhne se na nohy a opět mi míří na hlavu revolverem.
 S četnými problémy se vytáhnu na nohy.
„Musím odtud. Jinak to udělám znovu. Já to nechci udělat..." Dveře od domu jsou otevřené, protáhnu se dovnitř, nenásleduje mě. Na lince v kuchyni je nějaký sešit, o kus dál propiska. Naškrábu svoje číslo a vypotácím se ven. „Nemůžeme být spolu. Zavolej mi, to snad půjde." Vydechnu a čekám, že i za toto přijde nějaká podoba trestu.

Nechápavě na mě hledí a já se skoro plazím pryč. Sinister zuří a každou chvíli se vzpamatuje úplně.

„Zamkni se! Neotvírej mi! Už nikdy. Nikam nechoď sama, nedovol mi, abych se k tobě nějak dostal. Jinak tě zabiju. Musím..." Vztek jeho, mě spaluje. Vzteká se, doslova zuří. Tohle jsem říct neměl...
Ona se však k ničemu nemá, dal stojí na schodech a pláče. „Harry..." Zašeptá zničeně, nechápavě...

Hořím. Je to k zbláznění. Moje tělo je v jednom ohni, hlava mi snad praskne, vidění mám rozostřené. Nechápu, jak se mi povedlo se dostat přes město domů, nevím, jak jsem odemkl. Měl jsem jediný cíl, prášky na spaní a od bolesti. Usínám na zemi v kuchyni, zborcený potem a s vidinou Lily před sebou.

Probouzím se. Netuším, kolik je hodin, ani co je za den. Mám pocit, že jsem spal několik dní... Stále jsem na zemi v kuchyni, kolem mě se válí prázdná platíčka od léků na bolest a spaní. Nejsem si vědom, že bych je snědl všechny zaráz... Musel jsem se probouzet a jen si je brát... Mám motáka, hlava mi asi praskne a moje kroky, mě vedou do koupelny.
S hlavou v záchodě, se snažím zbavit nepříjemného tlaku na žaludku.

Dopotácel jsem se do postele a padl do ní, jak dlouhý, tak široký.

Uplynuly dva dny. Dva dny, které já strávil v posteli, v pokoji, ve kterém byla neustále tma a nevyvětráno. Podle datumu, jsem se dopočítal, že jsem byl mimo tři dny. Na mobilu jsem měl XY nepřijatých hovorů a zpráv. A i jedno, neznámé číslo. Několikrát mi volalo a našel jsem v té hromadě zpráv sms.

„Proč?"

Četl jsem si dokola to slůvko, asi hodinu. Hned mi došlo, kdo je odesílatel...

„Odpusť mi to. Nechci ti ublížit."

Na víc, jsem se nezmohl, ale odpověď mi došla obratem.

„Kde jsi byl, celou dobu... Volala jsem ti... Chci vědět, proč ses o to pokusil! Chtěl si to udělat... Tvoje oči, byly najednou úplně jiné... Kdo a co je Sinister?"

„Nebylo mi dobře... Spal jsem. Mrzí mě to. Já to nechtěl udělat! Neublížil bych ti..."

„Vyhýbáš se odpovědi..."

„Nevím, kdo ani co je... Je ve mně."

„Nerozumím ti a hlavně to nechápu. Máš nějakou poruchu?"

Vybuchl jsem smíchy... Smál jsem se jako blázen a až další sms, mě donutila, přestat.

„Řekl jsi: „Zamkni se! Neotvírej mi! Už nikdy. Nikam nechoď sama, nedovol mi, abych se k tobě nějak dostal. Jinak tě zabiju. Musím..." Chci to risknout."