Vlčí dítě

1.

Oslepilo mě slunko, když se konečně otevřely dveře auta, ve kterém jsem strávila posledních pár hodin.

„Jsme na místě slečno," oznámil řidič a hned mi podával ruku v úmyslu pomoct mi s výstupem. Podívala jsem se na ni, ale neprojevila jsem žádný zájem se ho jen dotknout.

„Proč jsem tady," zasyčela jsem tak, že i mně samotné naskočila husí kůže. K mému překvapení muži zůstala jeho seriózní maska a jen mi pokynul, že mám konečně vystoupit.

„Vaše matka vám jistě ráda osvětlí důvod vaší návštěvy," odmítl odpovědět na mou otázku a přesunul se ke kufru, ze kterého vytáhl dvě obrovská zavazadla. Okamžitě jsem chtěla začít křičet, protože jsem si uvědomila, že matčini posluhovači mi bez dovolení prohledali byt a nabalili za mě.

„Jdete slečno?" zeptal se, protože místo křiku jsem zůstala jen jak přimražená stát na místě.

„Zbývá mi snad něco jiného?" odsekla jsem nevrle a šouravým krokem jsem se vydala za mužem. Před vchodem jsem na chvíli zastavili. Hledal po kapsách klíče, takže já jsem měla možnost se klidně rozhlédnout. Vše se změnilo od té doby, co jsem odešla. Dům mohl patřit mezi nejmodernější budovy světa a hned jsem věděla, že se tady budu cítit jako v kleci.

„Víte zpět Letitie, doufám, že tu se mnou chvíli pobudeš" přivítala mě žena, které bych měla říkat matko. Divila jsem se, že si vůbec udělala čas na to, přijít a pozdravit mě.

„Nemám v plánu se tady zdržet. Jen jsi mi prý chtěla něco důležitého říct," přiznala jsem se a objasnila jí i důvod mé návštěvy. Zvědavá, proč jsem měla přijet, jsem skutečně byla, ale možná by se mi líbilo víc, kdyby ke mně v jednu v noci nenakráčeli zcela cizí muži a já se během půl hodiny nemusela vypravit, protože si to má matka přála.

Usmála se a já si uvědomila, že to byl snad první upřímný úsměv, který mi kdy věnovala.

„Ach ano, důvod proč tu jsi je jednoduchý. Jde o to, že máš bratra," po jejích slovech jsem se najednou zakuckala. Nemohla jsem mít bratra, vždyť ona se už nikdy nechtěla k nikomu vázat a neměla žádného partnera.

„Probereme to vevnitř," prstem nás zvala dál a ladným krokem odkráčela do nějakého pokoje. Řidič zřejmě věděl, kam se to vydala, protože mě bez jediného zaváhání vedl chodbami. Nakonec ukázal na místnost, do které jsem měla vejít a než jsem se stihla zeptat jestli mám klepat nebo jen vtrhnout dovnitř, někam se záhadně vypařil.

Asi jsem před těmi dveřmi stála tak dlouho, že to přišlo matce divné a chtěla se jít podívat, kam jsem se ztratila.

„Tady jsi Letitie," znovu mě oslovila jménem a já se otřásla, nesnášela jsem to.

„Pojď dovnitř," objala mě kolem ramen a pustila mě až, když jsem si měla sednout na židli, která stála naproti jejímu obrovskému pracovnímu stolu.

Dlouhou chvíli jsme jen tak seděly a já musela poslouchat, jak matčiny dokonalé nehty vyťukávají o desku stolu nějaký neznámý rytmus.

„Takže, jak je to s tím bratrem," začala jsem nakonec konverzaci, protože na chvíli, kdy by konečně promluvila, bych čekala hodně dlouho.

„Ach ano, tvůj bratr. Víš, když jsem ho viděla na jedné z těch úmorných dobročinných akcí, prostě jsem si ho musela adoptovat," začala a já znovu byla jako opařená. Takže jsme nebyli pokrevní příbuzní. Alespoň, že tak, protože bych skutečně litovala muže, který by s ní chtěl mít dítě. Ale nelíbilo se mi, že, mluvila o tom klukovi, jakoby šla do obchodu a on seděl ve výloze a ona si usmyslela, že si ho musí koupit.

„No, každopádně kromě toho, že je neodolatelně rozkošný, tak je i něco jiného. Podle toho, co jsem si zatím zjistila, tak je svým způsobem takové vlčí dítě," vykládala mi a já se přistihla, jak se na ni dívám s pusou dokořán. Když jsem se vzpamatovala, tak jsem se v duchu uculila. Má matka si zadělala na pořádné problémy.

„To je mi líto," zalhala jsem a chystala se k odchodu.

„Mě taky, ale tentokrát bych se chtěla zachovat jako správná máma," sdělila mi a přesně tohle mě přimělo zůstat. Snažila se snad tato žena dohnat to, co u mě nestihla? Kdybych tušila, co bude následovat, tak bych nikdy nezůstala.

„Potřebuje někoho, kdo ho začlení mezi lidi. A já se rozhodla, že ty budeš ta nejlepší osoba. Potřebuje cítit lásku ze strany své rodiny," vylíčila mi svůj plán.

Vyskočila jsem ze židle. „Ty si země střílíš! Řekla jsi, že chceš být matka a proč já?!" protestovala jsem a nenamáhala jsem se držet svůj vztek pod kontrolou. Měla jsem něco podobného čekat.

„Letiti, uklidni se prosím. Chci po tobě jen, abys s ním trávila čas. Nezabije tě to," snažila se mě umírnit, ale já si dokázala živě představit, co znamenalo to její trávit čas.

„Nech mě hádat. Bude se pod to řadit i vařit mu, starat se o to aby měl dobré známky ve škole, oblékat ho a všechno to okolo," rozzlobeně jsem založila ruce v bok.

„To tak je, když jsi starší sestra," nepopírala, že v podstatě převezmu veškerou péči o něj.

Měla jsem na jazyku ostré a nesmlouvavé ne. Ona si toho všimla. „Než se rozhodneš, tak bych byla ráda, kdyby ses na něj alespoň podívala," řekla a odhrnula jeden ze závěsů.

Venku u lesa si hrál hnědovlasý kluk. Kolem něho se motalo šest německých ovčáků, smál se na celé kolo, když na něj jeden z nich skočil a začal mu olizovat obličej. A v ten moment jsem roztála. Věděla jsem, že moje matka nebyla dobrá ve výchově a nemohla jsem zapomenout, jak jsem jako malá trávila dny sama. Nechtěla jsem, aby ho potkalo to samé.

„Dobře," zamručela jsem a v duchu doufala, že to neznělo moc šťastně.

Matka souhlasně kývla a zřejmě takovou odpověď čekala celou dobu.

V moment, kdy jsme my dvě uzavřely naši dohodu, ten kluk vzhlédl a jeho oči se setkaly s těmi mými. Jestli se předtím smály, tak teď už ne. Díval se na mě ledovým pohledem a psi kolem něho se stáhli. Těžce jsem polkla, ale nepřerušila oční kontakt.

Zamračil se a pronikavě si mě měřil. Nakonec jsem to nevydržela a obrátila svoji hlavu jiným směrem. Když jsem si ho chtěla znovu prohlédnout, tak jsem si stihla všimnout už jen rozmazané šmouhy, která zmizela v hustém lese.

Bylo mi jasné, že tohle bude těžké.