Vlčí dítě

17.

Ezra tiše otevřel oči a snažil si vzpomenout, proč přespal tady. Zamžoural proti dennímu světlu, které ho oslepovalo, pak usoudil, že se nemohlo dít nic vážného a přetáhl si deku přes obličej. Jen jsem se usmála a potichu se postavila. Určitě by mu nevadilo, kdybych přinesla snídani. Pák kroky jsem se ocitla u dveří a sevřela kovovou kliku v dlani.

Vtom jsem uslyšela, jak pokrývku rychle odhodil a vyšvihl se do sedu. Nejistě jsem upustila od svého úmyslu. Místo toho jsem nasadila milý úsměv a otočila se k klukovi. Ten mi hned z tváře zmizel. Ezra vůbec nevypadal dobře.

„Už tady není bezpečno!" prohlásil najednou a seskočil z postele. Podíval si mi zpříma do očí a narovnal se. Vypadalo to, že chce být teď právě on ten, který určuje, co se bude dít dál. Kdybych nevěděla, co se včera stalo, možná bych si ho i vyslechla, ale dnes ne. Umanula jsem si, že jeho včerejší úraz asi nesl nějaké následky. Možná měl otřes mozku.

„Jak se má hlava?" zeptala jsem se tedy. Zmateně si prohrábl vlasy, jakoby si neuvědomoval, jak se mu večer kvůli ní udělalo špatně.

„Hlava?" zopakoval. Očekával spíš otázky na téma, proč jsme podle něj v nebezpečí. Pak svraštil obočí. Zase jsem ho neposlouchala a jemu se to příčilo.

„Hlava se má fajn, ale na shromáždění uspořádaném tvým otcem jsem slyšel známý hlas," odtušil rychle a zamotal do své odpovědi věc, kterou chtěl probrat. Snažil se mě tímto prohlášením zaujmout a doufal, že si získal mou pozornost. Úspěšně.

„Co tím chceš říct?"

„Je tady, nebo byl. Jeden z těch dvou, který mi zabil rodinu," trošičku couvl.

Slyšely mé uši právě správně? Skutečně si myslel, že znovu potkal vraha? Muselo se mu to zdát. Můj otec se přátelil pouze s čestnými lidmi.

„Nejste tady v bezpečí. Nikdo se mnou není v bezpečí. Jdu pryč, Letitie," rozhodl se a já si vystrašeně vybavila jeden z našich rozhovorů. „Pokud se rozhodneš odejít, nechám tě. Klidně se zase nespoutaně proháněj lesy. Zabráním mámě a tátovi aby tě hledali, ale přála bych si, abys zůstal."

Proč? Proč jsem se rozhodla mu tohle říct? Teď jsem toho litovala.

„Víš jistě, že to byl on? Mohlo se ti to zdát, vždyť včera jsi se málem zhroutil..." kousala jsem si ret, jako vždy, když jsem znervózněla. Kluk mě probodl pohledem. „Jsem si jistý, naprosto a nelíbí se mi, jak mi každou chvíli nevěříš!" ohradil se. Zkřížil ruce.

„Zjistíme, koho jsi slyšel a až ho najdeme a budeme si jistí, že je to on, tak tě nechám odejít. Zatím zůstaň v pokoji," sebejistě jsem otevřela dveře a vydala se ven. Otec mi musel mnoho vysvětlovat. Slyšela jsem jak Ezra protestoval.

„Letitie, tentokrát mě neochráníš. Zabije i tebe. Nechci přijít o rodinu podruhé," stihl říct, než jsem ho nechala samotného v mém malém království. Popravdě, povedlo se mu ve mně vzbudit pochybnosti, možná se nemýlil. Potřásla jsem hlavou. Ne! Vždyť sám tvrdil, že šlo o vraždu kvůli penězům, proč by se ho tedy někdo snažil zlikvidovat? On neměl peníze a nezáleželo mu na nich.

„Tati, musíme si promluvit," otec seděl u jídelního stolu se zápisníčkem a tužkou v ruce. Něco horlivě zapisoval, ale to mě nezajímalo. Nechala jsem se klesnou na židly přesně naproti němu. „Říkala jsem vám, že pokud sem pozvete hosty, Ezru to jenom vyleká. A co se stalo? Myslí si, že se včera ukázal vrah jeho rodiny! Jen kvůli tobě! Víš ty co? Já..." křičela jsem na něj, ale on jen klidně zvedl pohled od papíru.

„Dobré ráno, holčičko," pozdravil mě prvně a usmíval se. „Myslím, že sis nevšimla někoho, kdo s tebou chce mluvit, přijel dnes ráno," rukou mávl do kouta místnosti, kde seděl ten reportér ze včerejška. Jen koutkem oka jsem ho vnímala.

„Ou, dobrý den," pozdravila jsem rychle. Musel si na rozhovor se mnou ještě chvíli počkat. Stejně jsem mu nehodlala poskytnou informace o Ezrovy. Jenže on se sem dostavil z úplně jiného důvodu.

Pak jsem se vrátila k otci.„Takže, chtěla jsem ti říct, že to teď nějak musíš napravit! Ezra chce pryč a myslí si, že nás tím ochrání, protože jeho chce někdo zabít! Vážně jsi musel..." už podruhé mě někdo přerušil.

„Omlouvám se, že vám skáču do vaší velice impulzivní řeči, ale budu vám muset sdělit, že váš svěřenec se nestrachuje bezdůvodně," reportér se sehnul ke své tašce a vytáhl z ní modré a opotřebované desky s logem novin, pro které pracoval. Můj pohled těkal z něj na mého otce.

„Ezra... Ezra měl pravdu?" vykoktala jsem zaskočeně. Někdo se ho snažil zabít? To snad ne.

Muž vytáhl výtisk novin a podal mi ho. Hned na titulní stránce otiskli klukův příběh. Celý, dokonce i s detaily, které mi Ezra nepověděl. Dozvěděla jsem se, že on pár dní před tou nešťastnou událostí slavil desáté narozeniny a věkový rozdíl mezi ním a Vie byly čtyři roky.

„Nešlo jen o vraždu kvůli penězům," vydechla jsem překvapeně, když jsem se dostala k odstavci, který pojednával o dvou zabijácích.

Muž souhlasně kývl a ušetřil mě čtení. „Jeden z nich pracoval ve firmě, kterou vlastnil otec Ezry. Vyhodili ho. Měl matku, která umírala na rakovinu a on jako jediný vydělával nějaké peníze."

„Umřela. Šlo o pomstu," pochopila jsem.

Muž znovu přikývl, postavil se a došel k nám, než pokračoval. „Chytili toho druhého, který dobrovolně poskytl všechny tyto informace. Podle všeho je hledaný vrah poněkud mentálně narušený. Měli byste to začít řešit s policií. Výtisk ve vaší ruce ještě není oficiálně otištěný. Máte náskok. Chtěl jsem vás jen varovat," osvětlil nám reportér své úmysly. Ten sympaticky vyhlížející, zrzavý muž se pak ohlédl za zvukem, který za sebou uslyšel. Přes své rameno si všiml další osoby, která nás poslouchala.

„Váš svěřenec je tady," zašeptal potichu. Nechtěl Ezru polekat a proto se raději rychle rozloučil, jenže kluk se stejně vypařil. Potřásli jsme si rukou. Potom odešel.

Rozhodovala jsem se, co udělat dřív. Najít Ezru nebo dál dávat kázání svému otci. Táta si mého uvažování všiml. „Jen běž za ním, na mě můžeš křičet i později. Já se ti tak lehce neztratím," usmíval se a rukou mě popoháněl. Shledala jsem jeho dedukci jako velice trefnou. A proto jsem ho také poslechla.

Utíkala jsem chodbou k pokoji a uviděla jsem něco, co mi nahnalo hrůzu. Dveře dokořán, žádní psi, žádný mladší bratr.

„Ne, ne, ne, ne," mumlala jsem pro sebe a neurčitě si prohrábla vlasy. Vyskočil oknem, nebo odešel zadním vchodem? Ať už zvolil jakoukoli možnost útěku, bylo to špatně.

„Ezro, co jsi to udělal?" šeptala jsem do ticha. Pak se místností prohnal vítr a shodil ze stolu papír se vzkazem. Okamžitě jsem ho zvedla ze země. Nepřehledným, hrbolatým písmem na něj kluk napsal vzkaz na rozloučenou.

Teď víš, že jsem ti říkal pravdu. Nesmím ohrožovat vaši bezpečnost. Nenajdeš mě, Letitie, tentokrát ne. Jestli někdy toho vraha chytí, vrátím se. Možná se už neuvidíme. Měj se, sestřičko. Ezra

Nechala jsem list vypadnou z mých rukou. „Ezro," vydechla jsem. Snažil se nás chránit.

Rozběhla jsem se zpět do obýváku a našla tátu na stále stejném místě u stále té samé činnosti.

„Ezra je pryč," oznámila jsem mu udýchaně. Ale nečekala jsem na nějaký jeho komentář a hned se vypravila ven. Neměl tak velký náskok a schovat v našem lese smečku pěti dospělých ovčáků, dvou štěňat a sebe bylo obtížné. Nevěřila jsem, že by to dokázal. Ale podceňovala jsem ho.