Vlčí dítě

4.

Protřela jsem s si oči a první, co jsem spatřila byl prázdný pokoj. Tento fakt mi málem přivodil infarkt. Vypotácela jsem se z postele a vyběhla na chodbu. Všude panovalo ticho a klid, což bylo špatně. Až v kuchyni jsem konečně někoho našla, k mé smůle to však byla matka a ne Ezra.

„Viděla jsi ho?" vyhrkla jsem udýchaně a doufala v kladnou odpověď, která se sice dostavila, ale stejně jsem z ní nebyla šťastná.

Vzhlédla od novin. „Ano, viděla," přitakala a pak se na chvíli odmlčela. „Odešel hned, jak přestalo pršet, někdy pozdě v noci. Tvrdil, že se tady cítí utlačovaný," sdělila mi s nezájmem a já hned věděla, jaký bude můj úkol na dnešek – najít Ezru.

Než jsem vyběhla do lesa, zadržela mě. „Udělala jsem vám svačinu," podávala mi piknikový koš a já ho s úsměvem přijala. Začínala být zběhlá v rodičovství.

„Má tě rád, neuspěchej to, Ezra se nám nakonec otevře," poučovala mě, i když já tyto věci už dávno věděla.

...

Nehledala jsem kluka dlouho. Na rozdíl od včerejška, kdy se počasí zrovna nevyvedlo, teď svítilo slunce o sto šest. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych si uvědomila, kde se rozhodl strávit takto horký den.

Jak jsem předpokládala vysedával u potoka. Ve vlasech se mu leskly kapičky vody, takže se už určitě koupal. Zamyšleně se díval na psy, kteří se vesele čvachtali. Jen mlčel a nezapojil se do jejich divoké hry. V obličeji měl neurčitý výraz, který jsem zažila už včera, když strávil pár chvil v domě. Dala bych všechno, jen abych se dozvěděla, co znamenal.

Pak se mu v rukou objevila knížka.

„Ty čteš?" podivila jsem se a zapomněla, že on o mojí přítomnosti nevěděl. Vyskočil na nohy a začal couvat.

„Co zase chceš?" pronesl znovu tu odmítavou větu, když mě zaregistroval. Skutečně jsem mu tolik vadila?

Rychle jsem se rozhlížela po okolí a hledala nějaký pádný důvod, který by bez odmlouvání přijal. Nakonec byl mou záchranou piknikový košík.

„Donesla jsem nám jídlo," jeho reakce mě znovu udivila. Vzdálil se ode mě o další dva metry.

I v tom dešti se choval divně, když jsem pro něj chtěla něco udělat. A pak jsem si vybavila jeho větu „Jsi nejmilejší člověk, kterého jsem kdy potkal a možná právě proto mě tak děsíš." Bál se snad jakéhokoli projevu náklonnosti?

S povzdechem jsem rozložila na trávu deku a vytáhla z koše hamburgry. Ezra si vylezl na jeden z blízkých jehličnanů, uvelebil se na jeho nejnižší větvi a dal se znovu do čtení. Úspěšně ignoroval mé zvědavé pohledy a buď byl skutečně začtený, nebo to zatraceně dobře hrál.

„Ezro, neříkej, že nemáš hlad. Tady v lese stejně nenajdeš nic, z čeho by ses dokázal dostatečně najíst," přesvědčovala jsem ho. Mlčel jako hrob a já zjistila, že chtít po něm něco, je marné.

Vrátila jsem se k mému malému pikniku, který podle všeho teď patřil jenom mě. To jsem si každopádně myslela, dokud se Ezrova smečka nerozhodla naobědvat se. Vrhli se na mě, tedy spíše na koš s jídlem, tak dravě, že to vypadalo, jakoby už roky nedostali najíst.

A Ezra využil příležitosti. Útok hladových psů mě zaskočil tak, že jsem si ze začátku vůbec nevšimla, jak se pomalu plížil pro jeden z hamburgrů. Nakonec jsem se otočila právě včas, abych ho stihla chytit za ruku a zabránit mu vrátit se zpět na strom, kam bych za ním v žádném případě nebyla schopná vylézt.

„Nedotýkej se mě!" křikl na mě okamžitě a snažil se vykroutit z mého sevření.

„Jsem tvoje sestra, nemůžeš se mi věčně vyhýbat," připomínala jsem mu a když jsem neviděla, že by se chytal zase prchnout, vyhověla jsem jeho požadavku.

„Takže, co to vlastně čteš?" snažila jsem se s ním zavést řeč, ale on radši zůstal jako vždy zticha. Hodil knížku směrem ke mně.

Musel si ji vzít někdy během včerejška z mého pokoje. Jednalo se o romantické dílo a nedokázala jsem si představit, že by ho byl schopný číst nějaký kluk.

„Jde tam hodně o pocity, že," měla jsem v plánu ho rozpovídat.

„Ano," přikývl a podíval se na mě svým strašidelným pohledem. „Snažím se tomu rozumět, ale nejde to," přiznal se a mě se na tváři vykouzlil úsměv. Právě mi řekl druhou větu s více než čtyřmi slovy. Podle mě to byl značný pokrok.

„Ty bys chtěla být moje sestra, že?"

„Jistě!" málem jsem vykřikla.

Ezra přikývl a ukázal na knížku „Píše se tam o nějakém speciálním druhu lásky. Sourozenecká. Musel bych to cítit?" zeptal se potichu.

Nejistě jsem pokrčila rameny. Nikdy jsem takto neuvažovala. „Asi ano," rozhodla jsem se pro odpověď.

Ezra se nejistě zavrtěl na místě a já na něm viděla, že za dnešek mu mé společnosti stačilo. Ale on se zeptal ještě na jednu věc.

„Letitie, tvrdí tam, že projevem sourozenecké lásky je sourozenecká pusa. Mohl... mohl bych to zkusit?" tentokrát mě překvapil ještě víc.

„Asi ano," vydechla jsem znovu a čekala, až mi dá pusu na tvář nebo čelo. Jenže on si spletl polibek s hubičkou. Naklonil se ke mně a spojil naše rty. V tu chvíli jsem nechápala svět, naštěstí se rychle zase odtáhl.

„Promiň Letitie, nemůžeme být sourozenci. Nic jsem necítil," prozradil mi a já se nezmohla ani na jediné hloupé přikývnutí. Pak se zvedl a společně se svojí smečkou zmizel v lese.

Uvědomovala jsem si, že pro něj bylo to, co udělal naprosto nevinné, že nechápal, co se zrovna stalo. Ale pro mě? Seděla jsem na jednom a tom samém místě a dívala se do neurčita. To, jak mi v mozku šrotovala kolečka, jsem málem mohla slyšet. Vždyť mě právě políbil můj mladší bratr!