Vlčí dítě

5.

Po tom co se stalo, jsem se následujícího dne málem neodvažovala vytáhnout paty z pokoje. Cítila jsem se tak provinile jako nikdy. Neměla jsem Ezru nechat aby mě políbil. Ale nakonec mě návštěvou poctila matka a nezbývalo mi nic jiného, než se vydat do lesa a najít bratra.

Celou cestu k jeho přístřešku jsem si nejistě okusovala ret. Nejsem schopná popsat, jak moc jsem se bála mu přijít na oči, ale ten den se stalo něco, co mě zaměstnalo natolik, že jsem úplně zapomněla na svůj předchozí problém.

„Ahoj," začala jsem nejistě, když jsem se konečně dostala k místu, kde přebýval. Jenže tentokrát se nedostavila žádná odpověď. Dokonce ani ne něco stylem „Běž pryč!". Msto toho jsem dost zřetelně slyšela kňučení nějakého z ovčáků. Odvážil jsem se nakouknout dovnitř a našla jsem psy, kteří se sklopenýma ušima na někoho čekali. Ale Ezra nikde.

Tohle nebylo žádné dobré znamení, on se bez své smečky nehnul ani na krok.

„Ineso," obrátila jsem se na jediného ovčáka kterého jsem znala jménem.
„Najdi pána," fenka se prvně moc do hledání neměla, ale jen co jsem ji podplatila kusem svačiny, začala čmuchat.

Netrvalo jí dlouho, než Ezru našla. Trhal květiny na rozlehlé mýtině. Stál ke mně zády, ale já přesto poznala, že je něco špatně. Nepohyboval se svou obvyklou ladností.

„Stalo se něco?" přiblížila jsem se k němu a on vzhlédl. V očích se mu leskly slzy. Tentokrát mě ani neposílal pryč, ale po chvíli se znovu sehnul, nevšímal si svého okolí a dál trhal sytě rudé květy.

„Ezro, komunikuj se mnou!" rozčilovala jsem se. Jen s nezájmem přimhouřil oči a rty naznačil tiché „Ne."

„Ezro," vzdychla jsem a chtěla mu mluvit do duše, ale on začal někam odcházet. Nezbývalo mi, než se za ním vydat.

„Dál nechoď," přikázal za malou chvíli. On sám pokračoval, ale pořád se otáčel, aby se přesvědčil, že skutečně stále stojím na místě.

Počkala jsem, dokud se neztratil z dohledu a vydala se směrem za ním. Nevynikala jsem v stopování, ale tentokrát to nečinilo problém. Ezra totiž na každém druhém kroku upustil květinu. Musel se nacházet v strašné situaci, když si nevšiml, že ztratil velkou část své kytice.

Začala jsem po něm jednotlivé rostlinky sbírat. Dělala jsem si starosti, už jsem si o něm stihla udělat obrázek a každopádně jsem věděla, že on nebyl ledabylý.

Nakonec jsem se dostala k obrovskému rozkvetlému třešňovému stromu. Před ním klečel Ezra a pokládal pozůstatek své kytice na zem. Začala jsem uvažovat, jestli náhodou neuznává nějaká primitivní božstva, ale moje teorie se ukázala špatnou. On tady byl kvůli nějakému hrobu.

Potichu jsem k němu došla a posadila se vedle něj.

„Tohle jsi ztratil," podala jsem mu rudé vlčí máky a až tehdy si všiml, že jsem tady taky.

„Neříkal jsem ti, že sem nemáš chodit?" zlobil se, ale vzal si je ode mě. Když jsem mu je předávala, naše ruce se dotkly a on okamžitě ucukl. Jako vždy se odsunul a nebudu tvrdit, že by mi to nevadilo.

Úhledně květiny položil vedle ostatních na hrob. Ale místo toho, abych se zajímala kdo zemřel, tak jsem si všimla jen jeho rozedřených rukou. V místě kloubů mu tekla krev a celé až po lokty je měl od hlíny.

„Co se ti stalo?" opatrně jsem si prohlížela jeho dlaně, které utrpěly největší škody. Chtěla jsem se ho dotknout, abych zjistila jak strašné zranění je.

„Kolikrát ti mám opakovat, že se máš držet dál?" zasyčel dřív, než jsem to stihla udělat.

„Jsem tvoje sestra," ohradila jsem se svou typickou větou a on zatnul zuby.

„Jsi natvrdlá nebo proč to nechápeš? Nejsi moje sestra, nechci, abys za mnou pořád chodila a vůbec na mě nemluv!" vyprskl. Zaraženě jsem na něj zírala. Určitě za to mohlo to, že o někoho přišel, alespoň to jsem si namlouvala.

Naklonila jsem se nad hrob, abych zjistila jméno zesnulého. Na kameni stálo velice hrbolatým písem Kim. V první chvíli mě napadlo, že jde o nějakou jeho kamarádku, ale tuhle teorii jsem hned zavrhla. Za prvé: do hrobu by se člověk nevešel. Za druhé: on se s lidmi nestýkal. Takže ten, kdo se přidal mezi nebožtíky musel být jeden z jeho psů.

„Je mi líto, že jsi přišel o Kim," šeptla jsem a on si pro sebe zamumlal něco stylem „Není," a „Neměla bys používat její jméno." Z očí se mu pomalu kutálely slzy, které na jeho špinavé tváři vytvářely světlé cestičky.

Soucitně jsem se na něj dívala. Domyslela jsem si, že to on jí udělal hrob a ruce si poranil, když ho hrabal.

„Ezro," vydechla jsem a přemýšlela, co bych pro něj mohla udělat. Nakonec jsem se k němu pomalu přisunula. Znovu mi nevěnoval pozornost a já se zmocnila příležitosti. Ovinula jsem mu ruce kolem těla a přitulila se k němu v objetí.

„Co to děláš?" zhrozil se okamžitě a snažil se mě setřást.

„Pusť!" kvílel. Zněl celkem zoufale, jakobych mu ubližovala. Nevěděla jsem, co mu tolik vadí na lidském dotyku.

„Letitie. Koukej mě okamžitě pustit!" křičel a mrskal sebou. Ale já se ho držela pevně.

„Ezro, říká se tomu objímat někoho. Uklidni se a uvidíš, že to pomáhá," vysvětlila jsem mu a stále se ho křečovitě držela.

„Nech mě," prosil, ale já věděla, že mu pomůže mít vedle sebe někoho. Psi pro něj znamenali mnoho, jakoby byli jeho příbuzní a přijít o člena rodiny bolelo, a to hodně.

„Letitie," zašeptal a vzdával svůj boj. Párkrát sebou ještě cukl, ale nezbavil se mě. „Pusť," zavzlykal.

Najednou jsem ucítila, jak mi i on položil ruce na záda. Vzdal se. Chvíli jsem jen tak seděli a pak se on z ničeho nic neovladatelně rozbrečel.

„Proč?" ptal se mě potichu. Na rameno mi dopadla jedna z jeho slz. Pohladila jsem ho po vlasech.

„Je to dobré, jsem tady pro tebe Ezro," snažila jsem se ho utěšit, jenže to nepomáhalo. Zdálo se mi, že moje objetí mělo právě opačné účinky než jsem chtěla. Plakal a mě nenapadlo, jak zmírnit jeho bolest.

„Už jsem ti řekl, že jsi děsivá?" zeptal se potichu a já se zasmála.

„Řekl kluku," potvrdila jsem mu a on si mě přitiskl blíž k tělu. Sevřel mě tak pevně, až jsem se v jedné chvíli bála, že mě udusí. Pak mě pustil a já jeho taky. Usmál se na mě. Slušelo mu, když se smál.

„Děkuji," pípl.

„Už prosím nebreč, dobře?" palcem jsem mu chtěla střít slzu z tváře, ale on znovu uhnul a sám si usušil kapky slané vody. Vstal a já se na něj udiveně podívala. Znovu se mu na tváři objevila ta odmítavá maska asi si uvědomil, že právě teď se stal na chvíli přístupným. Okamžitě se snažil získat si zpět svou přetvářku.

„Možná jsem tě k sobě pustil, ale do budoucna s tím nepočítej. A nechoď ke mně, nechci být v tvé blízkosti. Nech mě na pokoji!" rozkázal a já se na něj dívala jakoby právě spadl z Marsu. Copak mu přeskočilo? Právě před chvílí mi brečel na rameni a teď si zase hrál na nepřístupného? 

„Ezro proč?" volala jsem na něj zoufale. Neodpověděl. Ozvalo se ostré písknutí a za chvíli k němu přihnala jeho smečka. Když jsem psy přepočítala, tak jich skutečně zbývalo jen pět.

Jeho pohled byl tak ledový, že mi po zádech stékal studený pot.

„Dnes se stalo něco, co se nesmí opakovat. Sbohem Letitie," pronesl a zaběhl do hloubi lesa.