Vlčí dítě

7

Zpět mě přivítala matka se zářivým úsměvem. Jenže ten hned pobledl, když uviděla, jak vypadám.

„Takže se to nepovedlo," vzdychla a já jen přitakala. Svěsila jsem ramena a vydala se plouživým krokem ke svému pokoji.

„Nevěšej hlavu. Zkusíš to znovu," rozhodla. Souhlasně jsem zamručela, ale jediné co jsem chtěla, bylo zachumlat se do mé postele a nejdřív v poledne zase vylézt. Jenže matka si řekla, že můj druhý pokus se uskuteční hned teď.

„No tak! Žádné lenošení! Ty musíš přesvědčit svého bratra, aby tě zase přijal jako jeho sestru!" pištěla hned, jak jsem se nechala klesnout do polštářů.

„Mami," zaskučela jsem, ale ona se nenechala odradit a popadl do jedné ruky štěňata a druhou se mě snažila vyhnat z postele. Hned jakmile jsem stála na nohou, předala mi zvířátka a vyhnala ven.

„Tohle není fér!" zakňučela jsem a jako odpověď se mi vrátilo: „Život není fér holčičko."

Její silueta mi ještě zamávala a pak zavřela dveře. Zaťala jsem čelisti a měla chuť něco roztřískat. Proč to vždy potkalo mě? A proč jsem měla tak slabou povahu, že jsem nikdy nedokázala odmítnout?

V duchu jsem propalovala matce obličej, ale zpět mě probralo pištění štěňat. Tiskla jsem je k sobě tak pevně, že jsem je málem rozmačkala.

„Omlouvám se," pípla jsem a chtěla je pustit na zem, protože ona taky nevypadala nadšeně z noční procházky. Jedno z nich se okamžitě schoulilo ke dveřím a podle všeho tam hodlalo nějakou chvíli zůstat. To druhé se mi stále motalo kolem nohou. Když jsem se vydala stezkou, tak mě následovalo. Neustále přitom pištělo a tak jsem ho nakonec vzala do náručí.

Cesta mi uběhla rychle. Už jsem nebloudila jako poprvé, když jsem sem měla jít. Ezrovo místo pobytu jsem našla rychle.

Opatrně jsem se sehla, abych viděla do přístřešku. Udivilo mě, že nezačal vyšilovat. Důvod byl ten, že usnul. Tiše jsem se k němu přisunula a pozorovala, jak klidně oddechuje. Vypadal spokojeně, ale jen do doby dokud ze sna nevykřikl něčí jméno.

„Vie!" vztáhl k neznámé osobě ruce a pak sebou neklidně zavrtěl.

„Vie!" vykřikl znovu, tentokrát zoufale. Z čela mu začaly stékat kapky potu. Mlel sebou ze strany na stranu a párkrát narazil do nějakého ovčáka. Povedlo se mu probudit celé své okolí, ale on stále zůstával uvězněný ve své noční můře.

Nenapadlo mě nic jiného, než se pokusit ho probrat. „Kluku vstávej!" chytila jsem jeho ramena a začala s ním třást. Prvně neúspěšně, ale pak se probral. Jeho první reflex byl bránit se. Než jsem ho stihla pustit, zakousl se mi do předloktí.

„Au!" vyjekla jsem a on hned pustil. Něco mi říkalo, že si bude rozumět s štěňaty, nebo alespoň s jedním z nich.

„Už zase ty?" podivil se a z jeho pohledu jsem vyčetla, že nelituje toho kousance. Jakoby mi sděloval, že si něco takového zasloužím.

„Říkal jsem ti, co se stane pokud se ještě jednou ukážeš!" hrozil mi znovu a já už se nesnažila k němu mluvit. Před nos jsem mu posadila štěně a čekala na jeho reakci.

„Co to je?" vyhrkl po pár minutách ticha. Díval se na štěně, jakoby bylo nějaký duch.

„Důvod proč jsem odjela," vysvětlila jsem mu a pohladila pejska po hlavě. Překvapeně vykulil oči.

„Nechtěla jsem tě vidět trpět kvůli Kim a tak jsem si myslela, že když ti pořídím nějaké ovčáky, tak nebudeš mít čas přemýšlet nad tím, že umřela," vysvětlovala jsem dál a on se díval stále vyjeveněji a vyjeveněji.

„Ne!" vydechl a zalezl hlouběji do své skrýše. „Lžeš! Něco takového bys neudělala! Ne kvůli mně!" snažil přesvědčit sám sebe.

„Tohle je vlastně jen jedno ze dvou," svěřila jsem se mu. Vzhlédl a znovu jsem v jeho očích uviděla tolik strachu. Měla jsem chuť ho obejmout a ujistit ho, že se mnou se mu nemůže nic stát.

„Nechám si ho tady, ale jen pokud teď odejdeš," rozhodl se. Tentokrát jsem neprotestovala.

„Letitie," oslovil mě a já se překvapeně otočila.

„Ano?" nejistě jsem se usmála.

„Zítra mi dones to druhé. Ale nemysli si, že tě chci vidět, jediný důvod, proč sem budeš moct přijít, bude to štěně."

Pro sebe jsem se usmála. „Dobře. Dobrou noc Ezro," rozloučila jsem se s ním a konečně se mohla vrátit do své postele.

...

Další den jsem se vzbudila až kolem poledne. Tušila jsem, že Ezra se bude potloukat u potoka a měla jsem pravdu.

Seděl opřený o ten samý kámen jako minule. Na klíně mu poskakovalo štěně a on ho hladil. Ale netvářil se šťastně.

„Už zase se na mě vykašlala, co myslíš?" vykládal malému pejskovy.

„Celou dobu jsem se bál, že se tohle stane. Už nikdy neudělám tu chybu, že se někomu otevřu. Nepříjde ti to divné maličký? Bojím se citů, protože to vždy strašně bolí, přesně tak jako teď s Letitie," vyléval si svoje srdce štěněti a já si začala uvědomovat, že o něm téměř nic nevím. Netušila jsem koho ztratil, že se rozhodl žít svůj život v lese se psy.

Poslouchala bych dál, kdyby se druhé štěně nerozhodlo, že už chce za svým sourozencem a nerozštěkalo se.

Ezra polekaně vyskočil a hned mě uviděl. Začala jsem rudnout.

„Kolik jsi slyšela?" zeptal se ledově.

„Je mi to líto. Už tě nikdy nebudu poslouchat aniž bys to věděl. Slibuji," snažila jsem se vyhnou přímé odpovědi.

„Dej mi to štěně a odejdi!" přikázal a já jsem mu pejska opatrně předala. Jenže druhou část jeho rozkazu jsem se rozhodla nedodržet.

„Kdo je Vie?" zeptala jsem se místo toho. Zůstal stát na místě a polekaně si mě měřil.

„Nikdo, kdo by tě měl zajímat," odbyl mě a snažil se svolat svou smečku. Znovu se chytal utéct.

„Ezro, nenechám tě odejít, dokud si nepomluvíme!" pro změnu jsem si i já něco určila. Ezra se mi chvíli díval do očí a pak se odhodlal odpovědět.

„Vie je člověk, kterého jsem zabil," šeptl a hned se chystal zmizet. Popadla jsem ho za ruku. Vypadal překvapeně, asi si myslel, že když mi řekne, že způsobil něčí smrt, tak se na něj začnu dívat s odporem. Jenže já jsem nevěřila, že by někoho dokázal zabít.

„Nezabil," odporovala jsem mu a zaskočila mě jistota, se kterou jsem to řekla.

„Nic o mě nevíš, kdybys věděla, tak se ke mně už nepřiblížíš. Vidělas to. Včera bych tě klidně zabil," snažil se mě přesvědčit, ale já nevěřila.

„Ne!" zakřičela jsem mu do obličeje.