Vlčí dítě

19.

Tu noc jsem toho moc nenaspala. Už jsem nedokázala rozeznat realitu od obyčejného snu. Setkání s Ezrou mi nesedělo, jakoby sem skutečně přišel, ale všechno – jeho chování, mluvení a dotýkání - mě přesvědčilo o opaku. Jenže mému mozku se na tom něco nepozdávalo. Stále jsem měla pocit, že něco důležitého přehlížím.

Pohledem na budík jsem se snažila přijít na to, kolik je hodin a k mé smůle se ručička posunula jen o deset minut od té doby, kdy jsem se dívala naposled. Jen ležení a nicnedělání mě málem rvalo na kusy. Nedalo se to vydržet.

Sedla jsem si a na nohy jsem si obula chundelaté papuče. Musela jsem se o něčem přesvědčit. Rychle jsem se přesunula k ledničce a při jejím otevření jsem zjistila věc, kterou jsem předpokládala. Někdo, přesněji kluk, ji vyprázdnil. Takže on se mi nezdál, měl hlad. Což znamenalo, že nikam neutekl. Možná nás odněkud pozoroval.

Chvíli jsem jen tak stála a přemítala nad mým zjištěním, ale pak jsem si uvědomila, že mi je celkem zima. Odněkud sem táhlo. A moje zvědavost mě jako vždy vedla k tomu zjistit odkud. Netrvalo to dlouho a stála jsem před otevřenými dveřmi Ezrova pokoje. Pamatovala jsem si, že zrovna tyto dveře jsem ještě nikdy neviděla jinak, než zavřené. Nepotřebovala jsem nahlédnout dovnitř, abych si domyslela, že zase jednou vyskočil oknem.

Automaticky jsem se vydala k východu. Nezajímalo mě, že jsem zůstala oblečená pouze v noční košili. Popadla jsem první bundu z věšáku, kterou jsem nahmatala a vydala se ho najít. Mohla jsem mu přeci nabídnout bezpečí, tak proč by měl zůstávat venku?

„Ezro!" přiložila jsem si ruce k puse. „Ezro, já vím, že tady někde jsi," radostně jsem se proháněla lesem a čekala až se mi ozve. To netrvalo příliš dlouho. Právě jsem se na chvíli zastavila, když on najednou seskočil z nějakého stromu. Objevil se za mými zády a já si kluka všimla, až při jeho tlumeném nárazu na zem.

„Ahoj," spokojeně jsem se usmála, ale on se jen zamračil.

„Přišla jsi na to, že jsem dneska šel do domu," s nelibostí zjistil. Tušil, že se něco takového mohlo stát. „Měl jsem se chovat nenápadněji nebo se nenechat ovlivnit hladem," mumlal si pro sebe. Pak najednou vzhlédl. V očích jsem nenalézala toho kluka, který se bál společnosti, teď se změnil v člověka, jež chtěl ochránit svou rodinu.

„Vrať se, Letite," s ledovou vážností pronesl tato slova až se mi zježily chlupy na zádech. „Pořád jsem si naivně myslel, že dokážu oklamat vás i jeho, ale on není hloupý – možná psychicky narušený, ale určitě ne hloupý. Ví, že jsem tady a ty se musíš schovat, jinak tě použije proti mně," ten klid v jeho hlase mě mátl. Kdyby se mi teď sesunul k nohám jako uzlíček neštěstí, chápala bych to mnohem lépe.

Ezra najednou nastražil uši a důkladně se díval po okolí. „Musíš jít. Okamžitě! Je tady. Na stromy tě vzít nemůžu. Spadala bys, pokud bys předtím vůbec dokázala vyšplhat nahoru. Zbývá ti utíkat, Letitie. Pokus se nikomu nevěřit a pokud budeš považovat za nutné poznávat někoho nového, ujisti se, že nebudete sami, nikdy nevíš, kdo je vrah," dával mi pár dobrých rad předtím, než rukama objal kmen stromu a pár pohyby zmizel v koruně. Pak jsem uslyšela, jak se ohýbají větve dalších stromů a on mi mizí v lese.

Prvně jsem zůstala stát jako opařená, ale pak se mi zdálo, že mě někdo pozoruje a tím někým v žádném případě nebyl Ezra. To mě přinutilo k pohybu. Najednou jsem běžela, co mi nohy stačily. Vůbec mě nenapadlo, že kluk zůstal venku a já ho nechávala na pospas osudu, cítila jsem se totiž v ohrožení. A jak bych mohla něco řešit, když bych nebyla?

Krajinu jsem vnímala pouze jako rozmazané šmouhy a zvuky cizích kroků se ozývaly odevšad. Až najednou utichly. Moje srdce začalo bít rázem rychleji. Měla jsem se těšit, že jsem pronásledovatele setřásla, ale pocit mi napovídal cosi jiného. I já jsem se ocitla v nebezpečí. Stále jsem utíkala, ale zpáteční cesta mi připadla dvakrát tak dlouhá. Předtím jsem potřebovala pouze pár minut, teď téměř věčnosti.

Na chvíli jsem sklopila hlavu a dívala se pod nohy, v naději, že se čas zrychlí pokud se začnu soustředit pouze na běh, ale zastavil mě náraz. Vběhla jsem do nějaké osoby. Přesněji do muže. Nestihla jsem si ho pořádně prohlédnout a on mi už o nosu držel jakýsi kapesník.

Vdechla jsem nepříjemný štiplavý zápach a pak se mi svět ztratil z očí.

A/N

Chtěla bych se vám pouze omluvit za to, že jsem minulou neděli nevydala kapitolu a dnes pouze takovou krátkou. Jak to tak bývá, zase jednou jsem neměla dostatek času. Příští víkend by ale mělo být vše zase v normálu a vy se dočkáte kapitoly s minimálně tisíci slovy.

Mějte se.

Avesa