Vlčí dítě

20.

Probírala jsem se velice pomalu. Motala se mi hlava a přes pusu mi někdo uvázal látku, která zrovna dvakrát nevoněla. Nadechovala jsem se, abych mohla křičet, ale stačilo nabrat do plic jen maličko vzduchu a začal se mi zvedat žaludek. Když jsem se trošku vzpamatovala zaregistrovala jsem, že mě někdo táhne. Paty mi dřely o zem a na některých místech se protrhla kůže, takže jsem krvácela. Bolest se dostavila až opožděně.

Ošila jsem se a v tom mě něčí ruka stiskla pevněji. Únosce mě držel pod pažemi, které taky ohlašovaly, že už nemůžou a trpěly díky modřinám, které se na nich utvářely. Ten někdo držel tak pevně, až jsem se bála, že by mi mohl prsty zarýt do masa.

Snažila jsem se kopat nohama a ječet jako o život, jenže jsem ztratila vládu nad svým tělem. Hlava mi klimbala ze strany na stranu nezávisle na tom, jak moc jsem se snažila, aby mě poslouchala.

Kam jsme to měli namířeno? Snažila jsem se zapamatovat si trasu, ale nemohla jsem najít jediný dobře zapamatovatelný bod. Jako bychom chodili stále v kolečku.

Nakonec jsme se dostali do nějaké jeskyně. Únoscovi prsty mě sevřely ještě pevněji a následně mě s velkou silou hodil k jedné ze stěn. Narazila jsem zády na kameny a konečně jsem ze sebe dokázala dostat nějaký zvuk. Zasténala jsem a rukama se snažila najít pochroumané místo.

„Tak už ses vzbudila," všiml si muž. Překvapeně jsem vzhlédla. Jeho hlas zněl tak přátelsky a laskavě. Kdybych ho potkala někde na ulici určitě bych ho nepovažovala za vraha. Dokonce se i slušně oblékal. Stál přede mnou, jakoby právě přišel z nějakého meetingu. V černém saku, kalhotách té samé barvy a úhledně uvázané kravatě.

„Nechte mě jít, Ezra pro mě nepřijde," chraptěla jsem potichu, když mi sundal šátek z úst. Nic to nepomohlo, jak by mohlo? Přeci by si nedělal práci s tím, mě táhnout neznámo kam, kdyby neměl jistotu, že kluk mě bude chtít zpět.

„Mám jiný názor. Víš, ten kluk, se skvěle umí schovávat a já ho nejsem schopný dostat jinak, než prostřednictvím tebe," sehnul se ke mně. Nechápala jsem to, dívala jsem se do slušně vyhlížejícího obličeje a přesto právě tento muž zavraždil Ezrovu rodinu. Ani se nechoval agresivně.

„Nemůže za to, že vám umřela matka," bránila jsem kluka a muži zvláštně ztmavly oči. Mihla se mu v nich zloba. Přesto jsem zase jednou nezavřela pusu. „Vyvraždíte celou rodinu Rafestů jen kvůli tomu? Ezra je pořád ještě dítě, zabijete ho a co pak? Budete konečně spokojený?"

S bolestí v obličeji se otočil zády ke mně. „Vracím mu jen to, co on udělal mě," zašeptal, ale určitě nebyla řeč o klukovi. Skrývalo se za tím mnohem víc.

„Ale, vždyť..." nevím proč jsem se ho snažila pochopit, možná jsem to měla v povaze – vždy se snažit chápat a chránit.

„Nevíš o tom nic, holka. Jen nech svého Ezru, ať ti to někdy vysvětlí, jestli vůbec budeš mít možnost se ho zeptat" zašeptal. Nacházela jsem se ve společnosti zlomeného muže, každičký pohyb o tom vypovídal. Měla by ses bát, připomínal mi mozek, ale já jsem tu úvahu zazdila hluboko v mé mysli.

„Bylo mu deset! Ví jen, že přišel o své nejbližší!" oponovala jsem mu. On pohrdavě sykl. Bez dalšího slova se sehnul a šátkem mě umlčel. Tentokrát nezapomněl ani na ruce. Svázal mi je za zády a i nohy jsem měla za chvíli spoutané lanem. Nebral ohled na mé poničené paty. Zakřičela jsem bolestí, ale zvuk pohltila látka. Z očí mi vytryskly slzy. Pak se zvedl a odcházel, ale po pár krocích svůj úmysl změnil a znovu se ocitl přede mnou. Vytahoval nějakou flaštičku a na kapesníček nechal skapat maličko z jejího obsahu.

„Pro jistotu, nesmíš mi pláchnout," vysvětlil předtím, než mi do nosu znovu udeřila ta štiplavá vůně a mě se zatmělo před očima.

...

„Musíš vstát, Letitie," šeptal mi do ucha Ezra. Jen několikrát do mě dloubl, ale to stačilo na to, abych se probudila. Párkrát jsem zamrkala, než jsem si zvykla na přítmí a dokázala jsem v šeru rozeznat klukovu siluetu. Zdál se mi? Protože pokud ne, tak by se měl okamžitě klidit.

Dřepl si vedle mě a rychle chtěl mě osvobodit. Jeho prsty se snažili poradit si s složitě zavázaným uzlem. Každou chvíli se otáčel směrem k vchodu jeskyně. Pokud jsem se nepletla, tak tam přeci hlídkoval můj únosce. Jak se přes něj jen dostal? Jako odpověď se ozvalo zachrápání.Takže vrah usnul.

„Sakra," uslyšela jsem, když uzel nepovoloval. Ezra skousl své rty a začal svou snahu nanovo.

„'el b ít" zahuhlala jsem a i když se tomu nedalo rozumět, on přesně věděl, co po něm chci.

„Ne, nenechám tě tady," zasoustředil se, ale klepal se tolik, že nebylo možné, aby mě osvobodil. Vrah velice hlasitě zachrápal a Ezra i já jsme sebou současně trhli. Měla jsem jasno, musel odejít a už se nevracet. Nehledě na to, co se stane se mnou.

„B'z," neúspěšně jsem se ho snažila přesvědčit. Paličatě si trval na svém a pokračoval, naštěstí netrvalo dlouho a muž něco řekl ze spaní. Ezra začal být ostražitý, okamžitě zacouval a nalepil se na stěnu jeskyně.

„Něco vymyslím. Vrátím se a v nejhorším vyměním sebe za tebe," sliboval mi. Hlavně, že konečně dostal rozum a rozhodl se odejít. Zmizel mi z očí a jen několikrát jsem mohla zahlédnout jeho obrys, ale pokud bych se o to nesnažila, úplně by mi uniklo, že je tady se mnou.

Ještě značnou chvíli jsem poslouchala, jestli se náhodou neozve nějaký křik, ale vše se utápělo v tichu. Opřela jsem svou hlavu o kameny a měla co dělat, abych se nerozbrečela. Ani v nejdivočejších snech jsem si nepředstavovala, že by se sem sám odvážil a příjemně mě překvapil. Jenže co když ho zítra někde najdu s prostřelenou hlavou? Znala jsem ho, on už nikdy nechtěl i někoho přijít a já se počítala mezi jeho nejbližší, takže pokud přišel teď, objeví se znovu. V duchu jsem doufala, že zavolá policii, prozradí jim mou polohu a všechno přenechá na nich. Jenže to by k němu nesedělo. Mohla jsem jen čekat a doufat v zázrak.