Vlčí dítě

3.

„Zatacenej kluku," nadávala jsem pro sebe a běžela po stezce, kterou vyšlapala zvířata. Bahno mi pošpinilo celé kalhoty a i část trička. Vlasy se mi lepily všude po obličeji a já bych nejradši změnila směr a schovala se někam do sucha. Místo toho jsem zacházela stále hlouběji do lesa.

„Ezro! Ezro!" křičela jsem z plných plic a stále uvažovala, jestli ho moje volání spíše neodežene.

Očima jsem pátrala po jakémkoli úkrytu, kde by se kluk mohl schovávat.

Déšť stále houstl a s každou další kapkou, která na mě dopadla, jsem si přišla, že mi někdo do bundy přidal kilo kamení. Měla jsem strach se vrátit a Ezrovi se mohlo něco stát. Asi byl zvyklý na přežívání venku za každého počasí, ale co když ne? Podívala jsem se na lehkou šusťákovou bundu, kterou jsem popadla, když jsem vyběhla. Zamýšlela jsem ji dát bratrovi, ale teď už byla skrz na skrz promočená.

„Ezro!" zaječela jsem tak hlasitě jako ještě nikdy. Potom mi selhaly hlasivky, ale já jsem věděla, že musím pokračovat. Musela jsem ho najít!

Už jsem neutíkala, pouze jsem pomalu šla a objímala svoje tělo rukama. Třásla jsem se jako osika a sem tam i zakašlala.

Trmácela jsem se lesem dlouho, až po hodině jsem se konečně rozhodla dát si na chvíli oddych. Schoulila jsem se u kmenu vysokého dubu a snažila se zahřát. Ještě nikdy jsem takto nemrzla. A když jsem si myslela, že jsem zklamala, usmálo se na mě štěstí.

Blízko mě se ozvalo tiché zakňučení a hned na to Ezrův šeptající hlas. „Pššš. Ať nás nenajde," mluvil k jednomu ze svých psů. To mě dostalo na nohy. Schovával se někdo hodně blízko.

„Ezro!" zvolala jsem potichu a mohla slyšet jak ochraptěle můj hlas teď zněl. Znovu to zakvičení, ale tentokrát o poznání hlasitější. Řídila jsem se sluchem a ten mě nakonec dovedl k improvizovanému přístřešku, ve kterém se těsně k sobě choulilo šest chlupatých zvířátek a uprostřed nich se krčil můj svěřenec. Ti psi ho chránili, přišlo mi to roztomilé.

Ezra vztekle zamručel, když mě uviděl. „Ztrať se," vyháněl mě.

Jen jsem zavrtěla hlavou a klekla si naproti nim. Byla jsem metr od nich a už tak jsem cítila teplo, kterým sálala jejich těla. Dostala jsem chuť se k nim přitulit.

„Prosím pojď," natáhla jsem k němu ruku, ale hnědovlasý nesouhlasně potřásl hlavou. Jeho oči mě znovu propalovaly a já se v duchu ptala, co tak hrozného jsem mu udělala.

„Pojď domů," zopakovala jsem mu a myslela si, že když použiji výraz domů, tak on bez odmlouvání půjde. Ale on sebou trhl a začal mě sledovat ještě zákeřnějším pohledem. Proč? Vždyť každé dítě chce domov.

„Já jsem doma tady," trval si paličatě na svém. Přitáhl si k sobě jednoho psa a asi mi tím chtěl naznačit, že veškerá rodina, kterou potřebuje, jsou jeho mazlíčci.

„Netrmácela jsem se hodiny v dešti jen proto, abys mi nakonec řekl, že nejdeš. Takže ať se ti to líbí nebo ne, ty odcházíš se mnou!" rozzlobila jsem se na něj a on vzhlédl. V jeho očích se lesklo překvapení, pak znovu sklopil pohled, kterým přitom zavadil o šusťákovku. Beze slov na ni ukázal a já natáhla ruku s ní k němu.

„Chtěla jsem ti ji donést, abys nemrzl," objasnila jsem mu a on najednou zalezl hlouběji do svého úkrytu. Přitáhl si nohy k sobě a opřel si bradu o kolena. Nejistě si mě měřil a pak konečně promluvil.

„Jsi strašidelná," pípl potichu a já nevěděla, co mu na to říct a jak mu ukázat, že mu nechci nic udělat. Když jsem se na něj tak dívala, začala jsem si uvědomovat, že ho nedonutím, aby šel za mnou.

„Matka by tě určitě chtěla vidět," sdělila jsem mu a položila bundu pod jeho stříšku, kterou prosakovaly kapky deště. Erza se ještě víc odsunul a já jen vzdychla. Vstala jsem a začala se vzdalovat od jeho „obydlí".

Nemohla jsem si nevšimnout, jak zvědavě vykoukl, když jsem odcházela. Do mysli se mi vdrala myšlenka, že by nakonec mohl dojít, ale jen co jsem se otočila, tak jeho rozcuchaná kštice znovu zmizela.

Za celou zpáteční cestu se mi povedlo minimálně třikrát zabloudit a když jsem se konečně dostala k domu čekalo mě překvapení.

„Co tady děláš?!" vyjekla jsem a hned toho litovala. Ezra se zatvářil ublíženě a zase o kousek couvl.

„Ty jsi chtěla abych šel s tebou," namítl. Vypadal, že postačí jediné špatné slovo a on znovu uteče. Udivilo mě, jak se sem dokázal dostat dříve než já. Když jsem se na něj pořádně podívala, tak jsem si všimla, že si oblékl tu bundu, kterou jsem mu donesla. Začínal mi věřit, nebo to bylo jen moje naivní doufání?

Natáhla jsem k němu ruku a doufala, že by se jí mohl chytit. „Ano, je skvělé, žes nakonec skutečně přišel," ujišťovala jsem ho, ale on se jen vylekaně díval na moji nataženou ruku. Asi se bál, že bych se ho mohla dotknout.

Rozpačitě jsem ji zase stáhla. S úsměvem jsem mu pokynula, že má vejít. Než otevřel dveře, řekl něco, co mě zahřálo u srdce.

„Jsi nejmilejší člověk, kterého jsem kdy potkal a možná právě proto mě tak děsíš."

Po téhle větě jsem mu ani nezakázala si s sebou vzít všechny jeho psy.

První, co jsem slyšela když jsme vešli bylo: „Kdo dovnitř pustil ty hafany?" neřekl to nikdo jiný než matka. Ezra se za mě schoval.

Matka nakráčela a postavila se přede mě. Výhružně vztyčila ukazováček. „Letitie jak je možné, že jsi pustila dovnitř tuhle neuspořádanou, špinavou smečku?" zuřila, ale jakmile uviděla Ezru, který si stále myslel, že se může za mými zády spolehlivě schovat, její výraz se změnil na příjemně překvapený.

„Ezro?" vydechla udiveně. Měřila si ho, jakoby si nebyla jistá, zda to před ní je skutečně on.

Po dlouhé neúspěšné snaze si s ním popovídat poslala Ezru, ať si prohlédne dům a mě si přivolala k sobě.

„Jak jsi to udělala?" divila se. Přišlo jí, že se právě stal zázrak.

Pokrčila jsem rameny. „Začíná mi věřit, myslím," přiznala jsem a spokojeně se usmála při pohledu na kluka, který se vykašlal na prohlídku domu a místo toho se znovu schoulil k ovčákům.