Vlčí dítě

22.

Zastavila jsem svou ruku těsně předtím, než zaklepala. Ezrovi patřilo mé díky, což jsem mu chtěla i sama povědět, jenže on si nepřál, aby ho někdo rušil. Celý včerejšek nás překvapoval. Prvně dobrovolně došel do domu, zúčastnil se večeře a pak se svolil k tomu, aby přespal, ale pod podmínkou, že k němu nikdo nevstoupí. Spárou pod dveřmi neprofukoval studený vzduch, pokud by kluk nakonec přecijen usoudil, že mu bude líp v lese, tak by se právě tohle dělo. To prozrazovalo, že zůstal celou noc.

Zhluboka jsem se nadechla a párkrát na dřevo zabouchala. Když se neozývala odpověď, potichu jsem stiskla kliku. Malou mezerou ve dveřích jsem pozorovala, jak se kluk choulil v rohu místnosti a kolem něj se tiskli přeživší psi. Předchozí noci jeho smečka utrpěla ztrátu – jednoho vlčáka vrah postřelil. Pes zranění podlehl.

Překročila jsem práh a Ezra se téměř okamžitě vzhlédl. Cítil, že někdo narušil jeho teritorium.

„Jsem tady proto, abych ti poděkovala," začala jsem a on bleskově zareagoval.

„Neděkuj," počkal dokud z něj jeho přátelé neslezli a pak se vyšvihl do stoje. „Pro tebe bych to udělal kdykoli znovu."

Ani netušil, jakou radost mi tím udělal. Přiblížil se víc ke mně a naklonil hlavu na stranu, pozoroval mě a já nejistě polkla. Poněkud zmateně jsem k němu vzhlédla.

„Můžu se tě dotknout?" zeptal se. V mysli jsem se zasmála, vždyť já netrpěla strachem z doteků, to on. Po mém souhlasu pohladil mou tvář.

„Ještěže se ti nic nestalo, nevím, co bych dělal," šeptal a pak se opřel bradou o mou hlavu. To jsem skutečně měřila o tolik míň než on? Podle všeho ano, ale na tom stejně nezáleželo. Cítila jsem se dobře.

„Tohle ti nevadí? Jsem u tebe tak blízko a saháš na mě bez toho, aniž by ses klepal," přemýšlela jsem nahlas. Ezova odpověď zněla tak překvapeně, že jsem se málem rozesmála.

„Jde o to, že se já dotýkám tebe a ne naopak. Myslel jsem, že to víš," zamumlal. Copak v tom viděl nějaký rozdíl? Já jeho nebo on mě, nic se přeci neměnilo. Nikdy nepochopím jeho způsob uvažování.

„Mimochodem, taky ti musím poděkovat," překvapil mě. Okamžitě jsem začala uvažovat, čím bych si mohla zasloužit jeho vděk. Zrakem jsem zabloudila k jeho tváři, která mi mohla prozradit odpověď. Mohla, ale neprozradila.

„Začínám se lepšit. Nebojím se vkročit do společnosti, spolupracovat s ostatními a mám pocit, že celkově mé chování je odvážnější. Ještě chvíli a budu normální," líčil své vlastní úvahy. Mohla jsem jen souhlasně přikyvovat. Spokojeně jsem se na svého svěřence usmála. Líně zvedl svou hlavu z té mé a vrátil se zpět k ovčákům.

„Nepřipojíš se k nám na snídani?" nabídla jsem mu a on chvíli zauvažoval.

„Já dojdu," sliboval. Nepochybovala jsem, že to udělá. Stával se rozumnějším a sám stál o to se začlenit mezi nás.

...

Policie stála přede dveřmi krátce po desáté, právě, když jsme stihli sklidit ze stolu. Snídaně se nám neobvykle protáhla. Poprvé jsme si popovídali všichni čtyři. Ezra nám měl hodně co říct, povídal o své minulosti a rodině.

Jsou tady kvůli únosci, uvědomila jsem si. Muž, komisař Andrews, se usadil na pohovku a vytáhl svůj poznámkový blok. Přívětivě se usmíval, ale přesto jsem se starostlivě podívala na kluka. Všechny moje pochybnosti se však jako mávnutím kouzelného proutku rozplynuly, když jsem zpozorovala, že mu přítomnost další osoby vůbec nevadí.

„Asi by vás zajímaly podrobnosti ohledně případu," začal. Naše dychtivé pohledy určitě samy o sobě jasně vypovídaly o tom, že chceme, tudíž se rozhodl nečekat a hned pokračoval.

„Přišli jsme na pravý důvod pomsty, kterou se John Sackkar snažil naplnit. Pochopitelně musel mít v mozku něco špatně, ale šlo o tohle: Vyhodili ho z firmy vašeho otce, mladý pane Rafeste, a v důsledku toho, pak zemřela jeho matka, jelikož neměl peníze na financování léčby nemoci zvané meningitida,"

Matka se hned nadechovala, aby se zeptala, co to tedy je za nemoc a jaké jsou její příznaky, jenže to nikoho kromě ní nezajímalo. Nakonec se nechala porazit, mlčela a policista pokračoval.

„Podle všeho jeho matka představovala poslední osobu, která s ním byla pokrevně spřízněná a tehdy se rozhodl, že když váš dědeček způsobil, že se nemohla dál léčit a v uvozovkách ji zabil, tak on mu to vrátí stejnou mincí," tentokrát jsem ho přerušila já.

„Nepatřila ta firma náhodou Ezrově otci?"

„Říkalo se že ano, ale oficiálně trvalo ještě pár měsíců, než ji zdědil," vysvětloval a od té chvíle vše dávalo smysl. Vrah, nebo také jak jsme se teď dozvěděli John Sackkar, tehdy v jeskyni mluvil o Ezrově dědečkovi a ne o klukovi nebo jeho otci.

Dál jsem už moc neposlouchala. Pouze když mi pokládal otázky. Nakonec se zvedl a potřásl si se všemi, vyjma Ezry, rukou.

„Už se nemusíte bát, nikdo vás nebude ohrožovat," otočil se k Ezrovi, který vděčně kývl hlavou.

„O novinářích bohužel nemluvím, od těch vám nepomůžu ani já," zasmál se a pak opustil náš dům.

...

„Co chceš dělat teď?" obrátila jsem se na kluka s otázkou. Stáli jsme na kraji potoka a jen se dívali směrem po jeho toku.

„Užít si toho, že je klid," opáčil a rozvalil se na zemi. Já jsem si jenom klekla blízko něj, protože jsem nestála o ušpiněné oblečení.

„Jsme teď konečně všichni rodina," zamumlal spokojeně a zavřel oči. V duchu jsem se usmála. Pravda, teď jsme byli rodina.