Vlčí dítě

18.

Oči jsem měla celé červené a pod nimi obrovské kruhy. Asi jsem připomínala spíš nějakou postavu z hororu než člověka, ale v té chvíli mě to vůbec nezajímalo.

„Letitie, holčičko, kde jsi celou tu dobu byla?" vrhla se ke mně matka a okamžitě si mě vtáhla do objetí – takže se o mě bála. Nemohla jsem se na ni zlobit, když jsem si musela vyslechnout, jak nebezpečné bylo jednat na vlastní pěst.

„Už jsme volali policii. Neboj se, najdeme ho a postaráme se o to, aby se mu nic nestalo," slibovala mi a já jsem jen vyčerpaně přikývla. I když mi teď říkala, jak všechno bude dobré, zamlžily mi pohled slzy. V tuto chvíli ještě nic z jejích slibů neodpovídalo pravdě. A já jsem mu nezabránila odejít. Mohla jsem za to já. Představovala jsem si, že se všechno pokazí a nakonec najdou Ezrovo mrtvé tělo někde zakopané v lese.

„Měla by sis odpočinout. Prospi se a pak uvidíme jak dál," pohladila mě po vlasech a ukazováčkem, který mi položila na rty, zabránila jakýmkoli protestům. Věděla, že já jsem chtěla ze všeho nejvíc pomoct a také, že ve svém stavu bych jim k užitku nebyla.

„Dobře," souhlasila jsem, protože žádné další hádky jsem nechtěla absolvovat a poslušně jsem se vydala do svého pokoje.

Ezra

Pevně jsem se držel větve na vysokém jehličnanu. Seděl jsem si pohodlně, ale pociťoval jsem silné výčitky svědomí a možná proto se mi tady nelíbilo tak moc, jako jindy. Viděl jsem Letitie. Hledala mě a ostatní také. Pomyšlení, že jsem pryč ji deptalo. Měl jsem ji rád a bolelo mě, když něco bolelo ji. Myslela si, že v lese nemám šanci – já ji měl. Bála se, že se o sebe nedokáži pořádně postarat. Copak si neuvědomovala, že celých pět let jsem takto žil a nikdy se mi nestalo nic vážnějšího než pár škrábanců a hlad? Její starostlivost jsem na ni miloval a zároveň nenáviděl.

„Najdete ho, že?" ten hlas patřil matce. Mluvila s nějakým policistou s úzkostí v hlase. I ona se starala. Nějak se jim povedlo zapojit policii, přestože jsem se nepohřešoval ani dvacet čtyři hodin. Samozřejmě měli i jiné důvody si je přizvat. Našli mě – Ezru Rafesta, dávno ztraceného syna jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů celé Ameriky. Nebo taky skutečnost, že jsem cíleně utekl. Nechal jsem jim dokonce vzkaz, který mohli použít jako důkaz. Počítal jsem se mezi vlčí děti a tak dále a tak dále. Mohl jsem vyjmenovávat i spousty jiných příčin.

Jenže nikdo nechápal můj skutečný úmysl. Neodešel jsem – ne tak, jak si mysleli oni. Chtěl jsem dál zůstávat v blízkosti domu a pozorovat dění v něm, ale potřeboval jsem, aby si vrah myslel, že jsem pryč. Nesměl je ohrožovat. Ještě jsem se nestaral o to, jak mu uteču, nebo se ho zbavím, ale věděl jsem, že na něco přijdu.

Teď jsem hlavně chtěl udržet v bezpečí ty, na kterých mi záleželo. Mí psy teď pobývali v jedné jeskyňce, kterou jsem před nedávnem objevil. Rvalo mi srdce je tam nechávat samotné, ale neměl jsem na výběr.

...

Začínalo se pomalu stmívat a já jsem stále ještě nezměnil svou polohu. Celý den jsem strnule seděl na jedné a té samé větvi. Rozhodl jsem se využít toho, že lidé se málokdy dívali nad sebe, ale neodvažoval jsem se pohnout, protože i malé zašustění mě mohlo prozradit. Až teď, když se konečně zhasla světla ve velkých oknech domu, jsem se rozhodl sešplhat. Obratně jsem se chytal větví. Cestu dolů bych našel i poslepu. Když se mé nohy konečně dotkly země, ozval se můj žaludek. Říkal si o jídlo.

Zatraceně! Zanadával jsem v duchu. Letitie mě rozmazlila a můj organismus si zvykl na běžný přísun jídla. Kdysi jsem vydržel i víc než tři o hladu, teď neuběhly ani dva a já už jsem potřeboval potraviny. Toužebně jsem se podíval k domu. Přesně jsem věděl, kde v něm stála lednice plná jídla a při tom pomyšlení se mi začaly sbíhat sliny. Ne! Tohle jsem nesměl. Mohl jsem se prozradit! Zahnal jsem myšlenky na jídlo a posadil se do trávy. Všichni teď spali, ale les se probouzel. Mohl jsem si ulovit nějakého králíka, ale okamžitě se mi vybavila chuť syrového masa a svůj nápad jsem zavrhl.