Vlčí dítě

15.

„Prosím, že je to všechno jenom zlý sen, ze kterého se za chvíli proberu," štípla jsem se do ramene, ale když jsem otevřela oči, stále se nic neměnilo. U vchodu stál táta a vítal první hosty.

Před týdnem dostal svůj nápad a než jsem mu stihla zabránit v odeslání pozvánek, už je rozeslal. Tušila jsem, že se na nás řítí katastrofa a matka s Ezrou si to také dobře uvědomovali, ale přesto jsme se snažili připravit. Ezra se překonával a já mu připomínala, jak se má chovat, co si může dovolit a naopak ne, vlastně všechno, co nějak mohlo ovlivnit situaci. Ale jedna věc mu stále dělala potíže. Jeho problém s dotýkáním. Nedokázal se mě držet ani deset sekund a to jsem to s ním vždy zkoušela pouze já! Věřil mi nejvíc a přesto.

„Ezro, snaž se chovat nenápadně," radila jsem mu a začala pochodovat sem a tam. Měla jsem pocit, že se mi za chvíli rozskočí hlava – až tolik jsem znervózněla. Cítila jsem v kostech, že dnes se odehraje něco špatného a to pro nás všechny.

„A pokud tě osloví někdo, s kým nebudeš chtít mluvit, vymysli si, že si potřebuješ odskočit. Nebo prostě dělej, jak je ti špatně," vychrlila jsem další radu, kterou si ode mě v posledních dnech musel již mnohokrát poslechnou.

„Letitie," snažil se mě přerušit, ale já ještě neskončila. Na jazyku mě lechtalo tolik různých věcí, že jsem alespoň některé z nich hodlala říct.

„A pokud se tě někdo dotkne, což se asi stane, nevrč a v horším případě vrč potichu," asi jsem mu to všechno nemusela takto stále dokola opakovat. Ezra vyrůstal jako vlčí dítě, což ještě dávno neznamenalo, že by mu chyběla inteligence. Určitě by si všechny moje tipy domyslel i beze mě, ale nějak mi pomáhalo vědět, že jsem ho připravila nejlépe, jak to šlo.

„Letitie," pokusil se podruhé, jenže znovu neúspěšně.

„A drž se blízko u mě," nabádala jsem ho. Protočil oči. Moje řeči ho už rozčilovaly.

„Myslíš, že to zvládneš?" položila jsem vcelku zbytečnou otázku. Samozřejmě, že se mu to povede, musela jsem v něj jen víc věřit.

Ezra nejistě pokrčil rameny a začal si uvolňovat kravatu. Tu jsem na něj horko těžko navlékla, takže mě to vůbec netěšilo. Nesouhlasným mlasknutím jsem mu sdělila, že by ji měl nechat tak, jak jsem mu ji uvázala. Kluk s povzdechem svěsil ruce kolem těla.

„Moc dobře víš, že za nejpozději hodinu toho na mě bude moc. Nevydržím to," znovu se díval do země. Trápila ho možnost mě znovu zklamat, ale mě víc mrzelo jeho nízké sebevědomí. Vůbec si nevěřil.

„Zvládneš to, já to vím," slibovala jsem mu a napadlo mě, že by mu mohl pomoct nějaký talisman. Rukama jsem nahmatala zapínání svého řetízku a jedním pohybem jsem si ho sundala.

„Přinese ti to štěstí," podala jsem mu svůj přívěsek a on se na mě nedůvěřivě podíval. Povzbudivě jsem se usmála, ale on mi asi nevěřil. Stejně si ho schoval do kapsy od kalhot a potichu zamumlal "Díky."

„Letitie, Ezro, pojďte sem, někoho vám představím," nadšeně nám ohlašoval táta. V duchu jsem si povzdechla – tohle bude ještě dlouhý večer.

...

Ezra se skvěle držel zpět, nikdo se o něj moc nezajímal a děti jeho věku si povídali mezi sebou, protože se už znali, nebo se dokázali zabavit sami. Kluk seděl v jednom z křesel, které odtáhl dál od ostatních a kmital pohledem z jedné osoby na druhou.

„Tak jak se bavíš?" opřela jsem se o stěnu a pozorovala lidi stejně jako on. Dostala jsem odpověď podle mého očekávání.

„Vůbec," zamručel a zaryl prsty do koženého potahu židle. Zanechal tam po nich rýhy.

„Tak to jsme dva," přitakala jsem. Musela jsem si vyslechnou hromady příběhů z otcova dětství, potom si popovídat s jeho spolužáky a bývalými zaměstnanci. Celé to pojal spíše jako párty, na níž se shromáždili všichni jeho známí – a těch se ukázalo nepočetně mnoho. Doufala jsem, že díky tomu zapomněl prvotní záměr.

Jen, co jsem si byla jistá, že se nic nestane, vstal otec od stolu a do ruky popadl skleničku. Jemně na ni zaťukal vidličkou. Všichni utichli.

„Mí milí přátelé, jistě všichni víte, za jakým účelem jsem vás sem sezval."

Začalo se mi svírat srdce a v krku se mi vytvořil knedlík. Proč? Proč nemohl prostě mlčet?

„Mou dceru Letitie už určitě všichni znáte," mávl rukou ke mně a pak přešel ke klukovi.

„A tohle je Ezra, můj syn," představil ho a prvně nikdo nic neříkal, ale pak někdo nečekaně vykřikl.

„Ten, který vyrůstal v lese?" podivil se. Takže táta, už o Ezrovi někomu pověděl. Alespoň, že tím všechny nepřekvapil. Jenže ten výkřik rozpoutal mezi hosty debatu. Někteří si jen potichu šuškali, jiní spekulovali o tom, že v dnešní době už takového přeci není možné.

„Čekal jsem nějakého divocha, on vypadá docela normálně," stěžoval si obtloustlý muž v černém saku. Ezra sebou cukl a hledal úkryt. Mluvilo tady příliš mnoho hlasů. Až moc hluku. Všude kolem něho jen hluk. Zacpal si uši a i přes všechen ten rámus jsem zaslechla zavrčení.

Přešla jsem k němu a chtěla mu nabídnou, že odejdeme, ale než jsem to stihla, tak někdo znovu vykřikl. „Ať třeba promluví!"

Přísně jsem se na otce podívala. Nesměl to povolit. „No tak, chlapče, jen jednu větu," pobízel ho místo toho, aby si uvědomil, do jak hrozné situace ho přivádí. Ezra skutečně promluvil.

„Ticho," zašeptal. Zhroutil se na zem a držel si dlaně na uších. Nedokázal to. Přítomnost tolika lidí, jejich různé hlasy a jeho strach udělaly své. Teď ho slyšeli vrčet všichni a tlustý pán se spokojeně zasmál. „Ano, takto jsem si to představoval," vychvaloval si a Ezra se na něj ledově podíval. Ten pohled skutečně připomínal zvířecí.

„Musíme ven!" určila jsem a popadla kluka za ramena. Samozřejmě se bránil, ale povedlo se mi ho dostrkat ke dveřím.

„Běž!" rozkázala jsem mu a on okamžitě poslechl. Ostatní hosté se dožadovali dalších informací a zvědavě se na kluka vyptávali. Jeden z nich obzvlášť.

„Jsem reportér," oznámil nám „tohle je skvělý příběh na titulní stránku," liboval si a šel tahat z táty odpovědi. Máma mě kryla, takže jsem se bez povšimnutí mohla vytratit a vydala jsem se za klukem. Věděla jsem, že tohle se vyvine v něco mnohem mnohem horšího.