Vlčí dítě

16.

Zůstala jsem stát uprostřed lesa. Z nějakého důvodu jsem tentokrát zašla moc daleko od domu a Ezry. Možná mi mé podvědomí dávalo znamení. Možná se mi snažilo naznačit, jak moc potřebuji pauzu. Kolem mě se vznášely cáry mlhy, které ve mně vzbuzovaly pocit strachu. Slyšela jsem jen a jedině tepot svého srdce. Vítr se mi proháněl kolem těla a když olízl mou kůži, polil mě studený pot. Cítil se tak Ezra? Skrýval v sobě podobný strach jaký jsem měla možnost teď zkusit? Pokud ano, muselo ho to zžírat zevnitř. Kousek po kousku. Pomalu a mučivě.

Na co jsem čekala? Já jsem nepotřebovala čas pro sebe, na urovnání všech emocí, které se ve mně poslední dobou hromadily a čekaly jen na to, abych je ze sebe všechny vypustila, Ezra byl a vždy bude priorita. To jeho celá budoucnost teď visela na vlásku. Ale co když jsem svým jednáním ještě víc zhoršila jeho šance na život? Miloval svůj les. Lidé ho jen zdržovali, ubližovali mu. Co když vůbec nechtěl zůstat s námi?

Musel mi to říct, potřebovala jsem jasné odpovědi. Což znamenalo vrátit se k němu, i když teď chtěl zůstat sám se psi.

...

Zatavila jsem se těsně před jeho přístřeškem. Čouhaly mu z něj jen nohy a právě proto jsem zaváhala. Možná spí, napadlo mě, ale i přesto jsem si nakonec sedla před vchod. Ezra nepodřimoval, ale hrál si se štěňaty. Snažila se chytit jeho prsty, kterými šikovně uhnul pokaždé, když si malá stvořeníčka myslela, že už mají vyhráno. Vlastně už jsem se asi namohla nazývat malými. Vyrostla a to obě. Už téměř do poloviční velikosti dospělého ovčáka, což jim ale v žádném případě neubralo na hravosti.

Protivilo se mi je vyrušovat, hlavně když dokázala Ezru rozveselit a zabavit, ale nic jiného mi nezbylo. Přiložila jsem si ruku k puse a hlasitě si odkašlala. Kluk sebou trhl a chtěl se rychle posadit, jenž si neuvědomil, že nad sebou má kus dřeva. Hlavou se do něj praštil a já uslyšela hodně hlasitý náraz a poté jeho zakletí. Poplašeně jsem se k němu vrhla.

„Omlouvám se, tohle jsem nechtěla, nestalo se ti nic, kluku?" hledala jsem nějaké zranění a očekávala jsem, že mu vlasy každou chvíli začne slepovat krev.

„Zůstaň tam, kde jsi," varovně mě okřikl a opatrně se vysoukal ven. Mnul si místo na zátylku a pak si začal prohrabovat vlasy. Asi zjistil, že se mu nic vážného nestalo a já si v duchu oddechla. Poslední, co jsem potřebovala bylo, aby si ublížil.

„Letitie, radši odejdi, mohl bych ti něco udělat," svěsil hlavu. Takže on si o sobě teď myslel, že je nebezpečný? Jen kvůli tomu, že se párkrát neudržel a zavrčel? To snad nesměla být pravda! Všechny pochybnosti, které měl, ho začaly ovládat. Smířil se s tím, že on se nikdy nenaučí fungovat jako já.

„Chceš s námi zůstat?" dostala jsem se k tomu, proč jsem se vlastně ukázala. Chvíli se jen díval do země a pak neurčitě pokrčil rameny. Pocit mi našeptával, že já jsem jedna z mála věcí, co ho tady držela.

S těžkým srdcem jsem vyslovila následující větu: „Pokud se rozhodneš odejít, nechám tě. Klidně se zase nespoutaně proháněj lesy. Zabráním mámě a tátovi aby tě hledali, ale přála bych si, abys zůstal."

Prudce zvedl hlavu a jeho vyjevené oči si mě chvíli měřily, ale pak z ničeho nic hlavu znovu svěsil a přitom sykl „Au." Takže si asi skutečně něco udělal a moje starosti ohledně jeho zdraví se znásobily.

Natahovala jsem k němu ruce. „Můžu ti pomoct," ujišťovala jsem ho, téměř okamžitě jsem se dotýkala jeho vlasů a snažila jsem se přijít, jestli jde jenom o bouli, nebo něco horšího. Ezra se nenechal. „Nech toho, zažil jsem mnohem hroznější věci, než je tohle," odháněl mě. Jenže já na něm viděla, že ho to pořád bolí. Pokusil se postavit, jenže nohy ho moc dlouho neudržely a on znovu klesl na zem pokrytou jehličím. Vydal ze sebe bolestné zakňučení a to byl pokyn pro jeho věrné přátele, aby se k němu dostavili. První se dostavil nějaký mohutný ovčák s černou skvrnou kolem čumáku. Hlavou dloubl Ezru do ramene a pak začal čichat. Téměř okamžitě našel zranění jejich vůdce a jak to tak měli psi ve zvyku, začal ho olizovat. Přesně tehdy jsem se rozhodla, že ho vezmu s sebou do domu.