Vlčí dítě

21.

Den probíhal vcelku klidně. Vrah se mi neukázal. Po Ezrově odchodu jsem ještě jednou usnula a pak už můj únosce zmizel. Asi změnil své stanoviště a hlídal na jiném místě. Vlastně mě to vůbec nezajímalo, jediné, nad čím jsem momentálně přemýšlela byla pouta. Prala jsem se s nimi, ale ony nepovolovaly. Rukama jsem dřela o kameny, ale dosáhla jsem jedině zkrvavených zápěstí. Když jsem se nedokázala osvobodit, pokusila jsem se překulit nějak, abych zakryla stopy, které Ezra předešlé noci zanechal v prachu.

Co teď asi dělal? Přála jsem si být s ním. Možná, že se vrátil k rodičů a řekl jim o mě. V tom mě napadlo, že ti asi taky museli pořádně šílet, když jsem se najednou vytratila z domu. Další dva lidé, kteří mě s nejvyšší pravděpodobností hledali a oni určitě bez zaváhání zavolají policii, možná, že to už dokonce udělali.

Do klína mi najednou něco spadlo. Okamžitě jsem prohledávala místa, odkud věc přiletěla a našla jsem svého únosce. „Jez, nesmíš mi tady umřít hlady," prohlásil, když si všiml mého pohledu. Věnovala jsem pozornost jídlu v mém klíně a zjistila, že mi donesl obloženou bagetu. Co když ji otrávil?

„Není v tom nic jedovatého, potřebuji tě živou, zatím" ubezpečil mě, jakoby ovládal schopnost číst myšlenky. Přesto jsem mu úplně nevěřila. Odvázal mi šátek.

„Nemůžu jíst," upozornila jsem ho na mé svázané ruce. Předklonila jsem se a čekala, že je konečně osvobodí od provazů, ale on nesouhlasně zatřásl hlavou.

„Já nepodstupuji rizika, jestli to nezvládneš jinak, tak tě nakrmím, ale nic jiného."

S odporem jsem odklonila hlavu. To tak, ještě aby mě krmil! Nikdy!

„Není potřeba," odsekla jsem. V tichosti jsem přemýšlela, jak se tedy najím, když v tom se vrah sklonil k zemi a něco na ní hledal. Poté si klekl přesně přede mě a ukázal na obtisk nohy na zemi. Na jeden z mála, který se mi nepovedl zničit.

„Jak se to tady vzalo?" otázal se ledově. Těžce jsem polkla a to mě prozradilo. Na mužově tváři se roztáhl úsměv - nepěkný, zlý a šílený úsměv. „Byl tady, že?" uhádl. Divoce jsem zatřásla hlavou, ale on věděl své. 

„Já ti říkal, že on si pro tebe přijde," zasmál se a pak se vydal k východu. Nemohla jsem ho sledovat, ale slyšela jsem jak do lesa zakřičel: „Máš už jen den Ezro, pak i ona umře, stejně jako celý zbytek tvé rodiny!"

Cukla jsem sebou a přitáhla si nohy blíž k tělu. Začínala jsem se bát. A pokud ho Ezra slyšel, tak jsem si mohla být jistá, že se co nejdříve ukáže. 

Nečekala jsem dlouho. Kluk se ukázal několik hodin poté. „Pusť ji!" rozkázal únosci, který se s ošklivým výrazem na tváři zvedl a i mě vytáhl na nohy. Pár kroky se dostal k východu a já musela párkrát zamrkat, abych si zvykla na světlo, protože v jeskyni jsem celou dobu seděla v přítmí.

Jednou rukou mě muž držel a druhou vylovil z kapsy pistoli, kterou následně přiložil k mému spánku. Prst položil na spoušť. Pevně jsem zavřela oči, ale když kluk znovu promluvil, tak jsem je zase otevřela.

"Pusť ji a já se nechám bez protestů zabít," nabídl mu s klidem v hlase. Nebál se, že by mu mohl únosce odporovat, dávno věděl, jaká bude cena za mou svobodu.

„Ne! Okamžitě se ztrať, Ezro!" rozkázala jsem mu, ale on dělal jakoby moje slova neslyšel. Přistoupil o několik kroků blíž.

„Nech mě ji rozvázat, pak se postavím na její místo a ona bude volná," s každým slovem se o krok přiblížil. Už nechtěl nikoho ztratit a proto sem přišel.

„Nikdy! To tě nenechám udělat! Otoč se a utíkej!" znovu jsem mu poručila, ale on necouvl ani o milimetr. Když vrah kývl, tak on klidně došel ke mně. Opatrně se snažil mi osvobodit ruce a nohy. Přitom extrémně dbal na to, aby se nedotkl mé kůže. Poslouchal mé neustálé protesty, které mu evidentně šly jedním uchem dovnitř a druhým ven.

„Neboj se, mám to vymyšlené," zašeptal, když se zvedl. V rukou svíral provazy, které mě předtím držely na místě. Měl to vymyšlené? Vážně?! A co když se jeho výmysl zvrtne!

„Letitie, odejdi!" sykl na mě, ale já zkřížila ruce na hrudi a vzdorovitě zůstala stát na místě. Nesměl ho zabít. Otevírala jsem pusu k protestu, ale v tom mi zabránil únosce. Obdařil mě silnou ránou do zad, díky níž jsem přepadla na tvrdou zem a místo vedle něj se uvolnilo.

Ezra nevypadal, že by se teď otočil a utíkal, přestože se mu naskytla možnost. Zmenšil vzdálenost mezi ním a vrahem na pár milimetrů. Muž usmál a hlaveň pistole přesunul tak, aby teď ohrožovala kluka a ne mě.

„Ne!" vykřikla jsem, ale Ezra se jen usmál. Vrah zatím nevystřelil a on udělal jedinou věc. „Teď!" rozkázal a zvedl ruku do vzduchu. Na to se ozvalo zavrčení a muž automaticky natočil hlavu směrem, odkud ho uslyšel. Ale to na něj už z opačné strany skočil vlčák. Povalil ho na zem a nebál se zaútočit zuby. Muž se ještě pokusil nepromarnit poslední příležitost a vystřelit na kluka, ale to už nestihl. Ezra změnil své místo a klečel teď vedle mě.

„Pojďte!" zavelel svým přátelům a z lesa vyskákali i ostatní ovčáci, kteří pomohli psovi, který zatím úspěšně držel vraha u země.

Kluk sledoval, jak jsem s otevřenou pusou pozorovala situaci. Pak mě pobídl. „Musíme zmizet. Nedaleko odtud jsou tví rodiče," nečekal na mě a vydal se k mámě a tátovi. Ještě jsem se jednou otočila na psy a s lítostí jsem je nechala svádět jejich boj proti muži, který křičel a bránil se ze všech sil. Zvedla jsem se a dohnala Ezru.

„Jak jsi mohl něco takového udělat?!" soptila jsem. Kluk sebou zaskočeně trhl. Nechápal, co jsem myslela, takže jsem mu to vysvětlila. „Ohrozil jsi sám sebe. Měl jsi požádat o něčí pomoc! Mohlo se něco pokazit a pak..."

„Jenže ono se nic nepokazilo," odvětil. „Nevsázel bych všechno na jednu kartu, pokud bych si nebyl jistý. Lidé se ohlíží za zvuky a já toho využil!" namítal, aniž by si uvědomoval, jak hloupě se zachoval. Vrah nemusel na jeho hru přistoupit. Kdyby mě zastřelil hned na začátku a následně Ezru, tak by se jeho plán se zvuky vůbec neuskutečnil. Nebo se mohlo stát, že by mě nechal v jeskyni a vystřelil z bezpečné vzdálenosti. Kluk by pak nemohl nic dělat.

„Můžeš mi nadávat i později," zastavil mě, protože jsem ho chtěla poučit o tom, že s vrahy si není radno zahrávat a policie by se teď hodila ze všeho nejvíc. Ezra natáhl ruku a ukázal za jeden z keřů. Skrz větve se dali pozorovat dva lidé.

„Běž k nim, dělají si o tebe starosti," otočil se ke mně zády a zmizel mi v lese. Nakonec jsem se musela usmát. Zachránil nás, sice způsobem s kterým jsem ani v nejmenším nesouhlasila, ale stejně se mu to povedlo.

„Mami, tati!" vyjekla jsem nadšeně, když jsem je uviděla. Matka natáhla ruce a já se od ní nechala vtáhnout do objetí. Tátovy silné ruce se zanedlouho ovinuly kolem nás obou. Máma mě pak začala hladit po vlasech.

„Tolik jsem se bála," přiznala se a z očí jí začaly téct slzy štěstí. „Slyšeli jsme výstřel, tak jsme volali policii. Ezra tvrdil, že nám chce jen něco ukázat a proto nás sem dovedl. Pak říkal, že musíme zůstat stát a on všechno připraví..." hlas se jí neovladatelně třásl. Netušila jsem, jak ji uklidnit. Naštěstí se za chvíli ozvaly sirény aut a z nich vystoupili muži v uniformách. Rychle jsem jim popsala, kam mají jít, aby našli únosce. Pak jsem už jen sledovala, jak v poutech odvedli muže poškrábaného psy.