Vlčí dítě

2.

„Ezro!" křičela jsem jméno vlčího dítěte. Rozhodla jsem se začít ho hledat tam, kde jsem ho viděla zmizet, ale zatím má snaha nebyla úspěšná. Nechtěl, abych ho našla a já si uvědomovala, že se mi to povede jen, pokud se on sám ukáže.

„Ezro!" pokusila jsem se ještě jednou.

Spustila jsem ruce podél těla a svěsila ramena. Nemělo cenu pokoušet se ho přivolat, cítil se líp mezi zvířaty a podle jediného pohledu, který mi věnoval, jsem usoudila, že by byl mnohem raději, kdybych se vrátila zpět do mého bytu ve velkoměstě.

,, Ineso!" rozhodla jsem se přivolat místo kluka nejstaršího ovčáka z celé smečky. Tu fenu jsem znala dobře. Kdysi zastupovala mou rodinu. Doufala jsem, že když přiběhne ona, tak s ní se ukáže i Ezra.

Netrvalo dlouho a uslyšela jsem cupitání jejích nohou. Pomalými kroky se ke mně blížila a já za chvíli zjistila proč se tolik loudala. Kolem jejího krku byl pověšený Ezra. Zuby nehty se snažil jí zabránit dojít ke mně.

Když si uvědomil, že nezmění fenčin názor, tak ji pustil a zůstal schovaný ve stínu.

„Ahoj kluku," pozdravila jsem ho. Dříve, než jsem k němu promluvila znovu, skočila po mě Inesa a povalila mě na zem. Celá šťastná mi olizovala obličej a já se ji neúspěšně snažila odstrčit.

„To stačí holka," přestože můj obličej pokrývaly psí sliny, smála jsem se.

Ezra chvíli stál v bezpečné vzdálenosti a stále se skrýval. Pak se odvážil předstoupit.

Původně jsem si myslela, že to bude malý kluk, ale on nebyl. Mohlo mu být něco málo přes patnáct. Mou výšku hravé překonal, takže jsem zakláněla hlavu, abych mu viděla do očí. A moje matka nelhala, když tvrdila, že je rozkošný - on byl, nějakým svým osobitým způsobem.

„Ahoj já jsem Letitie," vyškrábala jsem se na nohy a přátelsky k němu natahovala ruku potom, co jsem se konečně osvobodila od fenky.

„Táhni tam, odkud jsi přišla, " zamručel. „Jdeme Ineso!" zavelel, ale fena nereagovala. Teď mi čile olizovala dlaň a já jsem v duchu doufala, že když jeden z jeho psů ke mně projevil takovou náklonnost, tak i on si udělá čas mě poznat.

„Jsme sourozenci," pokusila jsem se v něm vzbudit zájem o mě.

„Nejsme," odbyl mě a hodil po feně zlostný pohled. Chtěl co nejdříve zase zmizet.

Nejistě jsem udělala krok k němu a on okamžitě ustoupil. "Nepřibližuj se!" rozkázal.

Jak jsem se k němu měla chovat? Neměla jsem zkušenosti se zdivočelými lidmi.
Ber ti pozitivně Letitie, mohlo se stát, že by neuměl vůbec mluvit, okřikla jsem se v duchu a usoudila, že nejlepší bude ho něčím podplatit.

„Ezro podívej, já se chci jen spřátelit. Dej mi tu možnost a když se budu vracet do New Yorku, tak tě vezmu s sebou," nabízela jsem mu a ani sekundu nezapochybovala, že by odmítl.

„Města mě nezajímají," odvětil klidně. Podívala jsem se do jeho obličeje, který pokrývala tlustá vrstva špíny a hledala nějaký náznak vtipu. Jak bylo možní, že nepřijal tak lákavou nabídku?

,,Dobře tak jinak. Koupím ti dalšího ovčáka," tentokrát zaváhal. Viděla jsem, jak v něm bojují dva různé názory - přistoupit, či nepřistoupit?

,,Nenechám se podplatit," zavrčel vztekle a otočil se zády ke mně. Ostrým hvízdnutím sdělil Inese, že odcházejí. Nechala jsem ho. Potřebovala jsem vymyslet, jak se k němu dostat blíž. Zároveň jsem se bála, jestli jsem na něj teď nezapůsobila nějak nepřátelsky.

...

„Kde máš bratra?" zaslechla jsem za svými zády, když jsem se ho zrovna chystala jít k matce. Vypadalo to, že mě našla dřív než já ji.

Pokrčila jsem rameny. Nechala jsem Erzu ať si dělá celý den co chce, pokládala jsem to za nejlepší volbu, ale teď byl čas, aby se vrátil domů. Obloha se zatáhla a každou chvíli mohlo začít pršet.

„Vlastně jsem se na to chtěl zeptat tebe," přiznala jsem a z nějakého neznámého důvodu se na mě matka utrhla.

„Nechalas toho chudáčka, samotného?! Co jsi to za sestru!" zlobila se a já ji jen propalovala pohledy. Hrála si na někoho starostlivého, přitom ona by se nezachovala jinak než já. Chtěla jsem se s ní začít hádat, ale v moment, kdy jsem měla v plánu začít křičet, že jen nějaká zvrhlá matka, by si zavolala svou dceru aby se jí starala o dítě, udeřil blesk v doprovodu mocného hřmění. Jako na lusknutí prstu se spustil ohromný liják. 

Obě jsme sebou leknutím cukly a současně se podívaly ven, kde se rozhořel jeden ze stromů. Matka prvně nereagovala a pak se vydala směrem ke své pracovně. „Najdi ho!" rozkázala ještě.

V tu chvíli jsem si uvědomila něco strašného. Ezra se potloukal venku v dešti a mohl se nacházet někde, kde napáchal škody blesk.

Popadla jsem nejbližší bundu, která visela na věšáku a vyběhla do nelítostného deště.