Vlčí dítě

12.

Probudil mě lehký vánek větru a já se nespokojeně překulila na druhou stranu postele. Zachumlala jsem se hlouběji do deky a pokoušela jsem se znovu usnout. Zdál se mi skvělý sen, ale jen do půlky a já chtěla nutně zjistit, jak skončí. Jenže už jsem jednou byla probuzená a ať jsem se snažila jakkoli, závěr jsem se stejně nedozvěděla. Znovu se kolem mě prohnal studený proud vzduchu, na což jsem zareagovala podrážděným zavrčením.

Odkud se ten vítr bere, když jsi včera neotevírala okno? Ozval se hlas v mé hlavě a jeho otázka byla trefná. Odkud? Po dlouhém překonávání jsem se odhodlala vstát a okamžitě jsem se podívala směrem k oknu. Skutečně, někdo ho otevřel a ten někdo byl s nejvyšší pravděpodobností Ezra, který se musel v ranních hodinách vytratit ke svým psům.

Ty dva dny uběhly jako voda. Pomalu jsem přešla k parapetu. Podívala jsem se ven a stačilo se jen trošku vyklonit a já se otřásla zimou. Jak jen dokázal vydržet venku v takové kose?

Ale hlavou se mi honila mnohem zásadnější otázka. Jak to teď bude dál? Podle naší dohody jsem k němu už nesměla chodit.

„Letitie, jsi tu?" ozval se táta. Lehce otevřel dveře a škvírkou se podíval dovnitř. Když zjistil, že už jsem na nohou, vešel do mého pokoje.

„Ty víš, jak se jmenuje Ezra příjmením, že?" vyzvídal a v rukou držel nejnovější výtisk novin.

„Ehm a to potřebuješ vědět proč?" zaváhala jsem. Mohl vyhledat jeho jméno a zjistit pravou totožnost našeho vlčího dítěte, to jsme zrovna nepotřebovaly.

Pokrčil rameny a ukázal na jeden konkrétní článek. Vytrhla jsem mu papíry z ruky a očima přeletěla přes těch pár odstavců. Pojednávaly o znovuotevření případu smrti rodiny Rafestů díky nově získaným důkazům.

Rychle jsem prolistovala celý denní tisk a hledala, jestli náhodnou nezveřejnili nějakou fotografii, naštěstí se nejednalo o velkou senzaci, takže článek zůstal bez jakéhokoli obrázku.

„Napadlo mě, že by tohle mohl být náš Ezra. Syn Rafestů by měl být mrtvý, ale jeho tělo se nikdy nenašlo, tak jsem si jen říkal, že..." začal. Nesměla jsem jeho odhad potvrdit, takže jsem se začala přihlouple smát.

„Ne ne, Ezra se příjmením jmenuje Smith," hned potom jsem si chtěla dát facku. Smith bylo nejčastější příjmení, pokud by tohle nepřišlo otci nápadné, tak skutečně nevím.

„Takže mi to nechceš říct, nevadí, prý o tomto případu budou vysílat i něco ve zprávách," pokrčil rameny a já vyplašeně vyskočila na nohy. Co jsem mohla dělat? Poškodit satelit nebo nějaký kabel, aby se nemohl dívat?

„Zlatíčko, vypadáš bledě, stalo se ti něco," staral se a já rázně potřásla hlavou.

„Mohl bys prosím už jít?" vyháněla jsem ho a nakonec jsem musela otce vlastnoručně vytlačit z dveří. Jakmile jsem osaměla, svezla jsem se po stěně na zem. Chtěla jsem Ezru ochránit, jenže jak? Můj předchozí nápad ze satelitem se dal sice nejhůř zrealizovat, ale dalo se tvrdit, že za jeho poškození mohl vítr, nebo nějaký spadlý strom. Pokud bych se rozhodla přestřihnout dráty, asi těžko bych to pak sváděla na myši nebo jiné hlodavce, matka vždy dbala na 100%ní čistotu v domě a to otec věděl.

Můj pokoj se nacházel těsně pod střechou, takže jsem mohla vyšplhat nahoru a nějak satelit posunout. V tu chvíli mi to přišlo jako skvělý plán, později jsem se na to dívala jinak.

Položila jsem svou bosou nohu na parapet a okamžitě zaváhala. Zdálo se to tady tak strašně vysoko, pokud bych spadla, nevyvázla bych bez zlomenin.