Vlčí dítě

13.

Ezra nedokázal vydržet otcův pohled, hlavu pořád otáčel někam za sebe a pak na mě tiše sykl: „Jdu pryč," nemohla jsem mu to schválit. Přišel čas, abychom odkryli jeho tajemství. Jenže on mi to jen oznamoval a nebral žádné ohledy na můj souhlas. Zvedl se a v rychlosti se otočil. Otci chvíli trvalo, než si uvědomil, co to dělal.

„Ty tady zůstaneš!" křičel na něj, ale jeho rozkaz měl přesně opačné účinky. Ezra ještě přidal a za chvíli byl vidět jen jako rozmazaná tečka v dálce.

„Ezro, okamžitě se vrať!" zahřměl, ale už nic nezměnil. Kluk se bál tak moc, že ani já bych ho tady nedokázala udržet.

„Nech toho, copak sis ještě neuvědomil, o co tady jde?" ozvala se matka. Najednou působila malá a křehká.

Otec se na ni otočil. Nakrčil čelo a já s matkou jsme po sobě hodily užaslé pohledy. Skutečně ani netušil, co se tady dělo?

„Ezra trpí něčím jako sociální fóbií," špitla jsem. Při pohledu na jeho tázavou grimasu jsem usoudila, že netuší, co to sociální fobie je. „Má strach z lidí. V minulosti..." tady jsem se na chviličku zadrhla. Povědět mu pravdu nebo ne? Ezra si to prožil, měl to být on, kdo by jim prozradil jak přišel o rodinu. „...mu ublížili tolik, že utekl."

Otec zavřel oči a s výdechem se ozvalo něco, jako vzdychnutí. „A proč jste mi to neřekly dřív?" překvapivě zůstal klidný. Obě dvě jsme odpověděly něco jiného, takže by z toho nikdo neodvodil skutečný důvod. Nakonec se mluvení ujala matka.

„Myslela jsem, že mi ho vezmeš," prsty jedné ruky klepala do dlaně druhé ruky. Nejistě vzhlédla. „Ani jeden z vás tomu nerozumí dostatečně dobře. Žiji si tady sama a vy jste se nikdy sami od sebe neukázali. Letite," při vyslovení mého jména jsem okamžitě nastražila uši. Matce po tváři stékala slza.

„odešla jsi jen, jak jsi dovršila osmnácti a tvůj otec celou dobu někde pracoval. Pak jsem se i s ním rozvedla," teď zasáhl táta. Chytil matku za ruce a povzbudivě se usmál. Věděl, jak s ní jednat, když je smutná.

„Jsme tady. Naše pokřivená rodina se zase dala dohromady, to je to, co jsi vždy chtěla ne? Chyběla ti společnost a proto sis dovedla Ezru," dopověděl za ni. Zase mi připomínali šťastný pár, kterým jednou bývali.

Chvíli jsem přemýšlela, jak matku povzbudit. „Možná je to teď všechno těžší, ale o to krásnější. Ezra nás všechny stmeluje. Našla jsi nám nejlepšího syna a bratra, jakého jsi mohla," připojila jsem se i já. Matka skutečně udělala nejlepší věc, kterou jsem si jen mohla představit.

Dokázali jsem jí na tváři vykouzlit úsměv. „Vážně myslíte?" nejistě si rukávem otřela tvář.

„Samozřejmě!" zvolali jsem jako jeden muž.

„Dovedu tě domů," nabídl se otec a pak se ještě otočil na mě „Pokud jsem to pochopil správně, tak ty jsi jedna z mála, která s ním vychází. Mohla bys mu za mě vyřídit, že bych chtěl začít od začátku?"

Další z nesčetně úkolů, který mi přidělili a další z těch, které jsem neodmítla.

...

Prošla jsem většinu obvyklých stanovišť, kde se dal kluk najít a to správné se ukázalo jako hrob Kim. Znovu před ním klečel s kyticí červených vlčích máků. Na něco čekal, protože nepokládal květy na zem.

„Už tomu rozumím," v tichu se rozezněl jeho hlas.

„Nebo jsem si spíš zase vzpomněl," opravil se. Neuspořádaně pustil rudé rostlinky a ony pomalu dopadly na hlínu. K Ezrovi se potichu přikradla jeho smečka.