Vlčí dítě

9.

Našla jsem Ezru nalepeného na zdi. Zjevně ho jeho odvaha opustila potom, co uviděl mého otce. Věnoval mi vystrašený pohled a dál poslouchal rozhovor mých rodičů. Sladce jsem se na něj usmála a potichu si stoupla vedle něho.

„Jak dlouho jsi už nemluvil s nikým jiným než mnou?" šeptla jsem.

„Dlouho," odpověděl neurčitě. Tiskl se na stěnu, jakoby se v ní chtěl ztratit. Pak se na chvíli zamyslel a opravil se: „Vlastně to není tak dlouho."

„Myslíš, že to zvládneš?" chtěla jsem se ujistit, protože se mi zdálo, že hlasy rodičů utichly a oni nás poslouchají.

Neurčitě pokrčil rameny. „Možná ano, možná ne," znovu ty jeho nepřesné odpovědi.

„Tak pojď," pokynula jsem mu a on na mě mávl, že mám jít napřed. Někde hluboko v mé hlavě se ozvalo, že Ezrovi nemám věřit, že se chystá utéct, ale musela jsem mu ukázat, jak moc mu důvěřuji. Slyšela jsem, jak se párkrát zhluboka nadechl, ale už jsem se k němu nevrátila, abych ho uklidnila.

„Tati!" zvolala jsem a na tváři se mi objevil úsměv. Ne zcela automatický, ale také ne nucený.

„Letitie. Holka ty jsi vyrostla!" rozpřáhl ruce a vtáhl si mě do objetí. „Slyšel jsem, že teď máš bratra," zmínil Ezru a já sebou cukla. Vyhledala jsem matku a ta zjevně myslela na to samé jako já. Kde jen vězel? Nikde v místnosti po něm nebylo památky.

„Tak kde ho máte?" pustil mě a stejně jako my dvě se rozhlížel po Ezrovi. „Snad jste ho přede mnou neschovaly," zasmál se a já cítila, že mám v krku obrovský knedlík. Jestli byl pryč, tak všechno bylo ztracené.

„Ezro, zlato, přišel bys sem?" zavolala matka do chodby, kde jsem ho nechala. Nic se neozývalo. Podívaly jsme se na sebe a já udělala nejistý krok směrem, odkud jsem přišla. Utekl?

„Půjdu se po něm podívat," slíbila jsem, ale v tu chvíli on předstoupil. Jeho držení těla bylo sebejisté. V očích se ztratil strach. Viděla jsem jen odhodlání, jakoby bojoval o něco důležitého.

„Je mi to líto, měl jsem menší problémy," omluvil se a já věděla, že otec se začne vyptávat s čím a tak se také stalo.

„Nevadí chlapče, když mi řekneš co ti dělalo potíže, tak ti možná budu schopný pomoct," snažil se od začátku působit mile.

„To nestojí za řeč, ale děkuji za nabídku," odmítl ho a čekal, co se bude dít dál. Chvíli jsme zůstali zticha, jen Ezrův trošku zrychlený dech byl slyšet. Takže i přesto, že vypadal tak klidně, tak ho zevnitř zžírala nervozita a strach.

„Zapomněl jsem se představit. Jsem Letitin otec," natáhl ruku a tehdy Ezra poprvé couvl. Podíval se na mě, jako bych mu snad řekla, že se ho nemusí dotknout. Nedokázala jsem mu pomoct jinak než povzbudivými pohledy.

Váhavě jeho ruku přijal a celý se otřásl. Táta ani nestihl si s ním potřást a nebo ruku stisknout, protože Ezra se okamžitě vytrhl a znovu svěsil ruku podél těla. I když se snažil nenápadně si ji otřít o kalhoty, tak hádám, že si toho všichni všimli.

„Ehm... Uvařila jsem večeři," promluvila matka, než se stihlo něco zvrtnout. Souhlasně jsem pokynula hlavou, ale Ezra se znovu držel zpět. „Kde máte koupelnu?" sykl směrem ke mně a já se otočila, abych viděla jestli otec slyšel, jak se ptal. Přísahal bych, že na chvíli zpomalil a jemně natočil hlavu směrem k nám.

„Dovedu tě tam," ujistila jsem ho potichu a pak nahlas oznámila rodičům: „Hned jsme zpět, Ezra si vzpomněl na něco důležitého."

...