Vlčí dítě

11.

FLASHBACK (stále Ezrův pohled)

,,Kolik jste ochotný dát za svou dceru?" zjišťoval neznámý. Pokud by otec řekl moc malou částku, tak by to pro Vie znamenalo konec.

,,Dám vám, kolik chcete," vydechl táta a nepouštěl oči ze zbraně. Zaplatil by i miliony pokud by ji to mělo zachránit.

,,Ale ne, chci vědět, jaká je její cena," provokoval ho. Užíval si zoufalství v otcově tváři a nehezky si s ním pohrával.

Dívat se na to, mě trápilo. Musel jsem jim pomoct, jako jediný jsem mohl zachránit svou rodinu. Pak mě napadlo, že větrací šachta vedla celým bytem, takže jsem mohl přelézt do nějaké jiné místnosti a zavolat pomoc.
Jen jsem trošku pohnul nohou a kov, ze kterého má skrýš byla, se rozřinčel. Okamžitě se mým směrem podívali. Málem jsem nedýchal. Neodvažoval jsem se.

Matka si jako jediná uvědomila, že to jsem já. Očima mě prosila, abych se už ani nehnul.

Útočníci začali být skeptičtí. Jen jediný zvuk je dokázal rozhodit tak, že přestali mého otce trápit. ,,Dobře, chceme sto milionů, " určili si a on jen srozuměně přitakal. Přešel k telefonu a chtěl volat bance. Klepala se mu ruka, když zvedl sluchátko.

,,Tady Raien Rafest, chtěl bych..." svou větu už nikdy nedokončil. Zločinci zřejmě zpanikařili, protože přesně tak většinou začínal hovor s policií. Ozval se výstřel a vzápětí jsem slyšel, jak na zem dopadlo něčí tělo. Neodvažoval jsem se podívat, ale podle matčina výkřiku jsem jasně věděl, kdo zemřel.

Vie.

Mohl jsem za to já. Pokud bych pykal, ležel bych na jejím místě a ona mohla žít. Přitiskl jsem si ruku na pusu, abych zabránil zoufalému vzlyknutí.

Bylo vstřeleno ještě dvakrát. Jedna kulka pro matku, druhá pro otce. Pak následovalo ticho. Zavřel jsem oči. Tiskl jsem víčka tak pevně k sobě, jak jsem jen mohl, nechtěl jsem je vidět ležet na zemi v kalužích krve. Navždy jsem si je chtěl zapamatovat jako ty veselé lidi, kterými byli.

,,Děláš si srandu?! Musel jsi nutně střílet? Právě jsme přišli o hromadu peněz!" začal se vztekat jeden z mužů. Zřejmě ten chytřejší.

,,Ten chlap určitě volal fízly." snažil se hájit ten, který vystřelil.

Přišel jsem si, že mé srdce právě skáče na trampolíně a je tak hlučné, že by bez problémů dokázalo vzbudit mrtvého. Představoval jsem si, že mě odhalí.

,,Nemají oni ještě syna?" vzpomněl si jeden z nich. Teď jsem čekal svůj konec. Otázkou zůstávalo jen, jestli mě najdou.

,,O žádného kluka se teď nebudeme starat, ty výstřely určitě slyšeli ve všech sousedních domech. Měli bychom vypadnout, " rozhodl chytřejší.

Opustili náš dům a já už se nenamáhal zadržovat slzy.

END OF FLASHBACK

(pohled Letitie)

Asi jsem teď vypadala jako kapr. Pořád jsem otevírala a zavírala pusu a chtěla jsem něco říct, ale nenapadala mě ta správná slova. Už jsem rozuměla tomu, proč se stranil lidí.

,,Ezro já..." přála jsem si mu povědět, že už je to dávno za ním. Že se mu už nic nemůže stát, ale jemu by to nepomohlo. Ani obejmout jsem ho nemohla aniž by se vzpíral.