Vlčí dítě

14.

„Mám skvělý nápad!" do místnosti zvesela nakráčel otec. V duchu jsem si povzdechla, jeho skvělé nápady pokaždé končili totální katastrofou a ať tedy vymyslel cokoli, předem jsem věděla, že to nevěstí nic dobrého. Přesto jsem, plna očekávání, vzhlédla od rozečtené knížky a čekala, až nám sdělí svůj výmysl.

Uhladil si svůj knírek, jako vždy, když na něco byl náležitě hrdý a dal se do vykládání.

„Musíme Ezru socializovat!" prohlásil. Tohle jsme věděly už od samého počátku, co jsem sem přijela.

„Pozvu pár svých přátel, kteří mají děti. Podle všeho si rozumí více s lidmi jeho věkové kategorie, takže bychom mu jich pár mohli představit. Pak by se nám možná konečně otevřel," téměř se rozplýval nad tou představou. Sice bych s ním moc ráda souhlasila, ale dostat se klukovi pod kůži vyžadovalo mnohem více. Ke všemu se jeho předpoklad vůbec neblížil pravdě. Pokud by se do domu nahrnuli cizí a hluční hosté, Ezra by se neodvažoval přiblížit ani na půl kilometru.

„Ne, tohle neuděláme," svou knihu jsem odložila stranou a postavila se těsně před otce. „Je od tebe milé, jak se snažíš pomoct, ale já ho dostala na starosti a proto přenech výchovu mě, prosím," prosím na konci jsem přidala v podstatě jen z důvodu slušnosti, protože jinak by věta vyzněla nepotřebně hrubě.

„Holčičko, je sice moc krásné vidět, jak se v tobě probouzí mateřský instinkt, kdykoli, když by se něco tvému svěřenci nemuselo zamlouvat, ale je to chlap a ne princezna, koho se tady snažíme dostat do společnosti, on něco takového potřebuje!" mluvil, jakoby přesně věděl, jak to s Ezrou jde. Přitom netušil vůbec nic! Ale měl pravdu v jedné věci, která mě děsila. Nazval to „mateřským instinktem" a nemýlil se. Musela jsem se krotit, vždyť já hrála roli jeho sestry a ne matky, od toho jsem tady nebyla.

„Měla bys poslechnout tátu, Letitie," připojila se i matka. Takže mí rodiče se teď proti mně spikli.

„Jak chcete!" prskla jsem otráveně „Ale pokud se to pokazí, tak mi pak nic nevyčítejte!" povolila jsem jim, aby pozvali do našeho domu lidi, kteří kluka zaručeně vyděsí a jasně jsem si uvědomovala, jaká chyba to byla.

„Letitie!" ozvalo se zvenku a já se okamžitě rozběhla k oknu. Sice jsem dobře věděla, komu patřil hlas, který mě volal, ale stále jsem si nedokázala zvyknout. Hnědovlasý kluk mě přijal jako sestru a od té doby se sem tam objevil u mého okna a volal mě ven. Těšil mě až takový pokrok, ale pokud šlo o rodiče, tak s těmi se zatím tolik nedařilo. Matce maličko věřil, ale otci se povedla ztratit jeho důvěra hned při prvním setkání. Nebo si ji možná nikdy nezískal.

„Čekej, hned jsem u tebe," křikla jsem na něj a už se řítila z dveří.

„Užijte si den," volala za námi máma, ale ani jeden z nás se jí nerozhodl odpovědět. Já protože jsem stále nesouhlasila s jejich rozhodnutím a on se jednoduše bál.

Ezra počítal s tím, že možná půjdeme k řece nebo zůstaneme na louce, ale já měla na dnešek úplně jiné plány.

„Co bys řekl na to, kdybychom se podívali do nejbližší vesničky," navrhla jsem. Musela jsem ho nějak připravit na přítomnost jiných lidí. Kupodivu po krátkém uvažování souhlasil.

Vyrazili jsme okamžitě. Vesnice nestála nějak daleko, takže jsme mohli jít i pěšky.

„Ezro, měl by sis obléct nějaké tričko nebo košili," poučila jsem ho. Přeci nemohl chodit oblečený jen do půlky těla, a hned jsem z kabelky vytahovala tričko. Jenže to se jevilo jako největší problém ze všech.