The Play House

Chapter Seven

Probudila jsem se s obrovskou bolestí v oblasti podbříšku. Ztěží jsem došla do koupelny a smyla ze sebe vše ze včera, i když vzpomínky mi nikdo nevymaže.

Při vzpomínání mi sjela jedna slza z oka a dopadla na kachličky sprchového koutu. Tiše jsem vylezla ze sprchy a usušila se.

Oblékla jsem se do tepláků a volné mikiny. Každý pohyb mě bolel a s námahou jsem došla dolů do jídelny na snídani.

Holky už seděly kolem stolu a já při sedání sykla.

"Co se ti stalo? Vypadáš hrozně." Okomentovala můj vzhled Chloe. Sama bych se líp neokomentovala, protože to byla čistá pravda.

"Já, ještě o tom nechci mluvit." Zašeptala jsem a sklopila pohled. Nejspíš jim to docvaklo a všechny ze sebe vydaly překvapené zajíknutí.

"No to snad ne!" Vyjelka Leah a pohladila mě po ruce. Nic jsem neříkala, neměla jsem na nic chuť ani náladu.

"Cameron si ještě nikdy nevybral holku, která tu byla kratší dobu než tři měsíce. A ty tu nejsi ani jeden!" Nahlas jsem polkla a napila se džusu.

"Neobvyklé." Utrousila Jade. Povzdechla jsem si a stále nic neříkala.

"Nemám hlad. Půjdu nahoru." Řekla jsem a zvedla se. Když jsem odcházela slyšela jsem, jak se o tom baví.

Zamkla jsem se v pokoji a lehla do postele.

Všechno se mi hroutí před očima. Před pár dny jsem byla vcelku normální holka, které se rodiče hádají. A teď? Je ze mě troska.

Nemám nikoho.

|Pohled Camerona|

Když jsem odcházel, zaslechl jsem její vzlyky. Povzdechl jsem si, ale neotáčel se.

Byla jiná. Tím nemyslím, že byla ošklivá, protože ona byla krásná. Byla, ale naprosto odlišná od všech dívek v tomto domě.

Ostatní se hned smířily s tím, že mi patří ale ona?

Byla křehká. Při každém dotyku jsem měl pocit, že ji můžu zlomit.

Když podemnou včera plakala a prosila, nemohl jsem přestat. Nemohl jsem ji ukázat, že mám i jinou světlou stránku.

V dnešní době je lepší ukázat, že jste neústupný, tvrdý a nemilosrdný. A proto tak také vystupuji a vystupovat i před ní za jakékoli situaci, budu.

Měl jsem nutkání se na ni jít podívat. Zaklepal jsem na její dveře a čekal.

"Nejsem tu." Ozvalo se a já se uchechtl.

"Vím, že tam jsi. Otevři."

Slyšel jsem hlasitý povzdech, smrkání a cupitání ke dveřím.

Otevřela dveře a já spatřil zničenou dívku. Můžu za to já? No jasně, že za to můžeš, idiote.

"Pustíš mě dál, nebo...?" Podíval jsem se na ni pohledem plném toho, že by rozhodně měla vyhovět mé nevyřčené otázce.

"Pojďte dál, pane." Slovo pane řekla jasně znechuceně, ale já se to rozhodl ignorovat.

Sedla si na postel a nic neříkala. Posadil jsem se vedle ní a zadíval se na ni. Na každičký detail její tváře.

Modré zářivé oči, které ve vás rozmísí nepopsatelné pocity, dlouhé řasy a růžovoučké rty.

"Jak je ti?" Zeptal jsem se ji a ona se na mě otočila s neutrální tváří. Nedůveřivě se mi zadívala do očí.

"Skvěle, pane." Promluvila nakonec jedovatě. Malém jsem vyletěl, ale udržel jsem se.

Mlčel jsem. Ostatní holky by za takový přístup měly trest, ale copak jsem ho mohl dát jí?

Byla tak zranitelná. Proč o ní tak mluvím?

"Asi bude lepší, abych už šel." Nic nenamítala a já odešel. Zase.

P.A.: Ahoj čtenáři! Hlásím se s novým dílem, příliš nudným a krátkým a za to se omlouvám, ale někdy jsou takové díly potřeba. <3

Jaký na vše máte názor? Líbil se vám pohled Camerona?:)

Mám vás ráda❤️