The Play House

Chapter Four

Kapitola je věnována těmto dvoum úžasným osobám❤️ @carlie15 and @cuddlypeanut ❤️
Užijte si kapitolu!

Uplynuly dva týdny a já stále prožívala stejný stereotyp. Vstát, nasnídat se, poobědvat, uklidit, posilovat, navečeřet se a jít spát.

Za ty dny jsme si s holkama začaly víc rozumět. Jsem moc ráda, že mě přijaly mezi sebe. Předvčerejšky si Cameron vybral na noc Jade, která nám to všechno odvyprávěla do posledního detailu.

Včera jsem taky měla náročný trénink. Byl vážně dost únavný. Myslela jsem, že dnes nevylezu z postele.

Mé vzpomínání přerušil budík. Tak nepříjemný zvuk jsem ještě neslyšela.

Vstala jsem a dala se do kupy. Měla jsem už i hlad, aspoň že snídani mám stejnou jako ostatní.
Sešla jsem do jídelny, kde už u stolu seděla Brooke a Gabby. Zamávala jsem na ně a zrychlila krok.

Najednou se jídelnou ozval zvuk roztříštěného nádobí a já skončila na zemi. Spadla jsem na hlavu a dost to bolelo. Myslím, že jsem se i pořezala. Podívala jsem se nahoru a tam stála Francesca s lítostným pohledem.

Všechna pozornost se okamžitě strhla na mou osobu, válející se po zemi v mléku. Gabby a Brooke ke mě hned přiskočily a pomohly mi se zvednout.

"Jejda, moc se omlouvám. Snad ti nic není!" Vykřikla vyděšeně Francesca a já se opřela o Brooke.

Podívala jsem se na své zápěstí, kde jsem cítila bolest. Měla jsem tam totiž střep, který mi pronikl pod kůži a po zápěstí mi stékalo hodně krve na kachličky.

"Tohle je válka. Fujcesco, nebo jak se to jmenuješ." Pronesla jsem a ona si povrchně odfrkla.

"Jmenuju se Francesca." Opět mi vhodila vlasy do tváře a odešla se svýma ovečkama.

"Amber, s tímhle musíme k doktorovi." Pokroutila hlavou Gabby a zašeptala něco na způsob 'jak já tu krávu nenávidím'.

"Asi máš pravdu. Pomůžete mi?"

"Jasně, že jo. Tohle až se dozví Cameron. Buď bude naštvanej nebo ho to nebude zajímat." Povzdechla si Brooke.

O pár chvil později jsem seděla v křesle u doktora a podupávala si nohou. Držela jsem si zápěstí, ze kterého mi za chvíli bude vyndávat střep. Jsem si téměr jistá, že to bude bolet.

Holky šly zavolat Camerona. Počítám s tím, že se sem přivalí do pěti minut.

"Tak jdeme na to. Není to zase tak moc hluboko, ale trochu to bude bolet." Řekl mi a já mu nastavila ruku.

Když začal střep vytahovat, do očí se ni nahrnuly slzy. Měla jsem co dělat, abych nebrečela jako malá holka.

Po vytáhnutí mi ránu obvázal. Zrovna když dodělal svoji práci, vrazil do ordinace Cameron s vystrašeným a lehce naštvaným pohledem.

Hned ke mě přiskočil a začal si prohlížet, kde jsem zraněná. Když viděl obvaz na mé ruce, zatvářil se nespokojeně.

"Am, jsi v pořádku? Co se ti stalo?" Zeptal se mě a starostlivě mě chytl za ošetřenou ruku. Já jsem se nezmohla na nic víc než na 'mmm'.

Dívala jsem se do jeho dokonalých očí. Nemyslela jsem si, že člověk jako on, má city.

"Jo, jo jsem."

"Hej Lukasi, můžu ji už odvést?" Obrátil se na doktora a ten pokýval hlavou a něco si zapsal. Vstala jsem a následovala Camerona. Už vím, kde je můj pokoj, tak nechápu, proč mě doprovází.

Vstoupili jsme do něj a já si sedla na postel. Cameron zůstal stát.

"Tohle se už nebude nikdy opakovat. Je ti to jasné?" Spustil. Dělá, jakobych za to mohla já.

"Ale to Francesca mě zranila!" Bránila jsem se.

"Ptal jsem se tě, jestli ti to je jasné?!" Přistoupil blíž ke mě a oči mu ztmavly. Nechápu to, vždyť dole byl ještě vcelku v pohodě. Možná to jenom hrál před doktorem.

"Ano pane." Vydechla jsem a poníženě sklopila zrak. Než jsem se nadále slyšela jsem prásknutí dveří. Odešel.

Oddechla jsem si a lehla si do postele. Začala jsem přemýšlet. O svých rodičích. Co asi teď dělají, jestli mě hledají.
Jak se mi mohl tak rychle změnit život? Ze dne na den.