The Play House

Chapter Twenty-Four

Čas jakoby se zpomalil, střepy dopadly na mé tělo a zachytila jsem bolestný pohled Camerona než upadl do bezvědomí. Slzy mi na tvářích uschly a já se zhluboka nadechla. Cítila jsem se...divně. Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala.

Ruce se mi třásly, když jsem se snažila Cameronovo tělo setřást ze sebe. Byl těžký, jeho svaly přidávaly na hmotnosti a já měla co dělat. Konečně jsem byla volná a poprvé v tolika měsících jsem se tak cítila i psychicky. Nehodlám se toho pocitu už nikdy vzdát. A musím proto udělat víc, než ho jen praštit lampou.

Začala jsem mu prohledávat kapsy u džínů a snažila se najít telefon. Když jsem ho nenašla v ani jedné ze předu, doufala jsem, že bude v některé zadní - naštěstí tam byl. Jeho nejnovější iPhone jsem ale nedokázala otevřít. Jistě, že ho má zabezpečený kódem. 

Po chvilce paniky mi došlo, že bych neměla stejně komu zavolat. Matka s otcem mě dostali do této situace, jiné čísla z hlavy neznám a pochybuju, že policie by mi pomohla. Cameron to tam má určitě podplacené. 

Ruka, ve které jsem svírala telefon, se mi třásla a srdce jsem měla až v krku. Nemůžu moc dlouho čekat. Sice dostal lampou do hlavy, ale zanedlouho se probudí a bude stokrát horší než kdy předtím.

Mobil jsem hodila zpátky na postel a rychle vypadla z pokoje. Na chodbě nebylo živáčka, rychle jsem postupovala dál, když v tom jsem uslyšela hlasy. Zabočila jsem na opačnou stranu a tiše čekala až přejdou. Byl to cizí mužský hlas a hlas holky, který jsem nerozeznala.

"Musíme najít Camerona. Za chvíli má schůzku." Hrklo ve mně. Nemůžou najít Camerona s boulí na čele, když jsem ještě nestihla vypadnout z této noční můry. Nedokážu si představit, jaký trest by mě čekal. Pravděpodobně si to ani představovat nechci.

"Naposledy jsem ho viděla s Amber." Poznamenala ta dívka a viděla jsem, jak oba zmizeli za rohem. 

Nadechla jsem se a nejvíc potichu, co to šlo, se vydala ke schodům. Když jsem se rozhlížela, nikoho v dohledu jsem neviděla. Vzpomněla jsem si, že jestli má mít Cameron schůzku brzo, musí mít vstupní dveře vypnutý alarm. To byla moje jediná naděje.

Ruka se mi třásla, když jsem chytala za kliku a otevírala dveře. Dveře, které mě dělily od mé minulosti a držely mě tu takovou dobu. Projela mnou vlna radosti, když se otevřely bez hlasité sirény a já se nadechla čerstvého vzduchu. 

Rozhlédla jsem se po zahradě a viděla dva členy ochranky stát kousek od altánku, kde něco připravovali. U garáží nikdo nebyl a brána byla zavřená, což byl asi zatím největší problém. Uslyšela jsem za sebou hlasy a jeden byl naštvaného Camerona. 

Ani jsem se neotáčela a vyletěla z domu. Ti dva sekuriťáci mě moc netrápili, jelikož mi zatím nevěnovali moc pozornosti, ale za mnou se ozval výkřik Camerona. Nerozuměla jsem ani slovu, ale hezký podtón to nemělo.

Udýchaná jsem se u brány zastavila a ohlédla. Cameron stál ve dveřích a díval se na mě lítostným pohledem. Všimla jsem si trochu načervenalého čela, dobře mu tak. Myslí si, že když se na mě bude dívat najednou mile, tak mu vběhnu do náruče? To se plete. 

Otočila jsem se na patě, chytla se železné tyče na bráně a dala všechnu svou zbývající sílu do toho, abych vylezla nahoru. Mám štěstí, že ta brána není tak vysoká a tak jsem ji přelezla poměrně rychle a seskočila dolů.

Podlomila se mi noha a dopadla jsem na koleno. Jekla jsem bolestí a všimla si, že Cameron je čím dál tím blíž. Hlavou mi běhalo milion myšlenek. Myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudního koše, jak rychle bilo.

Postavila jsem se a pohlédla na něj. Stál za bránou, nic neříkal a nesnažil se nic udělat. Prostě tam stál. Natáhnul ke mně dlaň a jemně se dotkl mé tváře. Ucukla jsem a on se smutně pousmál. 

"Běž." 

P.A.: Je to tady! Nemůžu uvěřit, že po čtyřech letech jsem tento příběh dopsala. Jestli ho pořád někdo čte, věnuju tento poslední díl vám všem.

Pamatuju si, že jsem TPH začala psát úplně random. Nic moc jsem nevěděla, neznala a v průběhu těch 4 let se toho dost změnilo a já dospěla. Kdybych měla možnost napsat věci v tomto příběhu jinak, určitě to udělám. Rozhodla jsem se ale na něj nešahat, neopravovat a nechat ho tak jak je. Chci mít něco co semnou skoro "vyrostlo" i když si některé části čtu a cringuju. 

Poslední věc - ukončila jsem to tak, že nemusí být úplně 100% jasné, že se Amber dostala pryč. Všechno je to na vaší fantazii. Ale otázka je, proč ji Cameron řekl ať jde? 

miluju vás <3 mějte krásný den!