The Play House

Chapter Ten

"Tak fajn, zahrajeme si flašku," Zatleskala Francesca pobaveně rukama. Všechny jsme seděly v kolečku. "Doufám, že všechny znáte pravidla. Začneme."

Uchopila prázdnou flašku od minerálky a roztočila ji. Padlo to na mě a na Heather. V duchu jsem si povzdechla a trošku se otřásla, ale na venek jsem si to nenechala líbit a její povýšenecký pohled jsem ji oplácela.

"Pravda nebo úkol?" Zahihňala se a já protočila očima.

"Pravda." Odpověděla jsem a Heather se zarazila. Asi mi chtěla dávat úkol, ale já nejsem tak pitomá, abych se nechala nachytat. Francesca se k ní naklonila a něco pošeptala.

"Myslíš, že tě tví rodiče hledají? Protože mi víme své." Uculila se a já se zamračila.

"Jo," Odpověděla jsem, ale měla jsem nemalé obavy, že si přece jenom nevymýšlí. "Točím!"

Hra pokračovala. Hrály jsme asi další půl hodinu. Na sobě jsem měla jenom kalhotky a podprsenku, protože jsem několikrát odmítla odpovědět nebo udělat úkol, který jsem si nakonec vybrala. Nestyděla jsem se, hlavně proto, že většina z nás už na sobě skoro nic neměla a taky proto, že jsem v sobě měla už půl láhve vodky.

"Hele, padlo to na tebe. Tak, pravda nebo úkol?" Zapištěla Bethan a já se ušklíbla. Bylo to poslední kolo, všechny jsme už byly opilé, co by mohla její malá hlavička vymyslet?

S pyšným výrazem jsem odpověděla, že úkol. Na to se Bethan zatvářila velmi škodolibě a já hned poznala, že to byla špatná volba.

"Jdi do pokoje Camerona a něco mu ukradni."

Těžce jsem vydechla, ale nechtěla jsem se dále vyslékat. Pokrčila jsem nad tím úkolem rameny a dělala, že to je pro mě hračka. Část mého mozku, která nebyla opilá, na mě řvala, ať to nedělám. Avšak mojí opilé části to přišlo jako super zábava. Ukážu Francesce, že to dokážu.

Nohy jsem měla lehce gumové, když jsem šla směrem k pokoji Camerona. V žilách mi proudil adrenalin a já zhluboka dýchala. Měla jsem, co dělat, abych se z toho, co chci udělat, nerozesmála. Copak mi to mohlo vyjít? Buď mě nepřistihne, což by byla veliká náhoda a já takové štěstí nemám, nebo půjdu zase do sklepa.

Šáhla jsem na kliku a potichoučku se snažila dveře otevřít. Cítila jsem, jak mi dlaň po klice klouže, jak jsem měla spocené dlaně. Když už byly dveře téměr otevřené tak akorát, abych se tam vešla, hlasitě zavrzaly. Přikrčila jsem se, pevně zavřela oči a zaposlouchala se, zda neuslyším kroky. Minuta uběhla a stále se nic nedělo.

Po špičkách jsem vešla do dlouhé chodby a přivřela za sebou dveře. Nemůžu uvěřit, že tu stojím. Já stojím v Cameronově bytě. Musela jsem se nahlas uchechtnout, ale hned jsem si před pusu dala ruku.

Vešla jsem do prvních dveří, které zde byly. Podle postele, státní skříně, plazmové televize a dalších vymožeností, jsem posoudila, že je to Cameronův pokoj. Poodešla jsem ke skříňi a otevřela jednu její stranu. Popadnu jeho tričko a zaplaví mě pocit vítězství. Nenápadně k němu přičichnu a pousměju se.

Potichu jsem vyšla z jeho pokoje a vydala se ke dveřím, ze kterých jsem přišla. Hrdlo se mi sevřelo a srdce vynechala úder, když ticho proťal mužský hlas.

"Už tě čekám," ozvalo se ze zadních otevřených dveří a já sebou cukla. "Trvalo ti to nějak dlouho."

Nebyla jsem schopna slova. Byla jsem sice mimo, ale uvědomovala jsem si vážnost situace.

Otočila jsem se na patě, doklopýtala ke dveřím a než jsem stačila chytnou kliku, někde mě zezadu popadl za pás a odtáhnul. Při tom dotyku se mé tělo otřáslo, ale já si to nechtěla přiznat.

"Přece bys teď neutekla." Zašeptal mi do ucha Cameron a mně se zježily chloupky na krku. Otočil se semnou směrem k jeho pokoji a s rukou na zádech mě tam popohnal.

Podívala jsem se mu do tváře a spatřila úšklebek a pohledem upřeným na jeho triko v mé ruce. Ruku jsem zastrčila rychle za záda a on se uchechtnul.

"Vždy je to stejné." Pokroutil pobaveně hlavou Cameron a já se na něj nechápavě podívala. Proč na mě nekřičí? Nebo mě nebije? "Pokaždé to na nováčky zkoušejí."

"Cože?" Svraštila jsem obočí a na čele se mi vytvořila nehezká vráska. Protočil oči a rukou ukázal na tričko za mými zády.

"Opijou nové holky a pak jim řeknou, aby mi něco ukradly. Máš štěstí, že je dnes noc her."

Mlčela jsem a pozorně ho sledovala. Nevypadal, že by se měl o něco v nejbližší době pokusit.

"Co moji rodiče," Začala jsem a on zpozorněl. "Vážně mě prodali?"

Cameron se zarazil, ale nasadil tvrdý výraz. Přešel ke mně a začal mě vyprovázet. "Myslím, že by to dnes stačilo."

Neodporovala jsem, nedělala jsem nic. Jeho slova v mých uších šuměla, dokázala jsem myslet pouze na jediné - je to pravda. Vyhýbá se odpovědi. Ale proč? Nechce mě snad ranit, nebo mi to chce dát sežrat až budu úplně střízlivá?

A.N.: Omlouvám se, že dlouho nebyl díl, ale došly mi předepsané kapitoly a dostal mě autorský blok. Naštěstí je to už v pohodě.

Dnešní kapitola byla opravdu nudná, ale příští už bude akčnější, to slibuju! Miluju vás, děkuju za všechny komentáře, voty a přečtení. Jste úžasní.