The Play House

Chapter Sixteen

Tento díl je věnovaný všem těm úžasným lidem, co u něj vydrželi. Neskutečně si vás vážím.

,,Potřebujete něco, pane?" Dostala jsme ze sebe, co nejmilejším tónem a sledovala Cameronovu nehybnou tvář.

Pozvedl jeden kouzel úst a mně se sevřelo hrdlo. ,,Když nám to včera tak hezky překazil Chris, říkal jsem si, že bychom si to mohli dneska vynahradit."

,,To je sice pěkné, že si to chcete vynahradit, ale já ne." Řekla jsem bez emocí a chtěla mu zabouchnout před nosem. Věděla jsem, že riskuju. Chovala jsem se k němu naprosto s odstupem a byla jsem víc než drzá. Klidně mě mohl potrestat, ale z nějakého důvodu jsem věděla, že to neudělá.

,,To nebyla otázka nebo nabídka." Zasmál se Cameron, když strčil nohu mezi dveře a panty tak, aby se nezavřeli. ,,A dávej si pozor na svůj tón. Nelíbí se mi."

Odfrkla jsem si. Tajně jsem si přála, aby kolem prošel Chris, jelikož mě vždycky zachrání od Camerona. A taky jsem nemohla vyhnat včerejší polibek z hlavy.

,,Tady máš to, co si oblečeš." Podal mi velkou tašku, kterou svíral v dlaňi a všimla jsem si jí až teď. Byla celá růžová s černými puntíkami a vypadala pro mě až moc barbienkovsky. ,,Půjdeme na večeři do města."

Vyvalila jsem oči. Cože? Opravdu mě bere do města na večeři? Proč? Tolik otázek a myšlenek se mi honilo v hlavě, až mi z nich začala třeštit. Samozřejmě, že jsem pomyslela i na nějaký způsob, jak bych mu utekla, ale nejsem si jistá, jestli se chci vrátit do rodiny, která mě sem prodala.

,,A být tebou bych neplánoval žádný útěk. Budeš chráněná jako ten nejvzácnější diamant na světě. V šest tě vyzvednu." S posledními slovy na mě nepatrně mrkl, vydal se pryč a než jsem se nadála, Chloe stála venku ze skříně s naprosto překvapeným pohledem.

,,No to si děláš prdel." Dostala ze sebe s rozšířenýma očima. Přešla jsem s taškou k posteli, opatrně z ní vyndala obsah a v rukou hladila látku šatů, která byla hedvábná a na dotek sametová. Když jsem si je pořádně prohlédla, oněměla jsem stejně jako Chloe, která doteď něco mumlala o Cameronovi.

Šaty byly staro-růžové, měly tenká ramínka, výstřih, který se postupně rozšiřoval a končil až u pupíku, kolem odhaleného výstřihu byl kousek jemné krajky a kdyby nekončily v půlce stehen a nebyly tolik odhalující v oblasti výstřihu, řekla bych, že jsou jako pro princeznu. Opatrně jsem je položila na postel a z tašky vyndala i boty a maličkou kabelku přes rameno stejné barvy a příslušné doplňky v podobě diamantových naúšnic a stříbrného řetízku.

Tímto mě Cameron překvapil - a mile. Bylo to snad poprvé za ty týdny, co tu jsem. Nevím z jakého důvodu, ale cítila jsem v břiše podivné šimrání při pomyšlení na tu věčeři.

,,Teda holka, bude to už pár měsíců, co jsem tady. Ale ještě nikdy, opakuji NIKDY se nestalo něco podobného!" Vykomolila ze sebe po chvilce užaslého ticha ze sebe Chloe a já se na ni ohlédla. Rty měla stočené do úsměvu a oči ji žářily jiskřičkami.

,,Fakt?" Odvětila jsem.

Chloe přikývla a jemně pohladila látku šatů, jakoby se bála, aby ji pouhým dotykem nezničila. ,,Musíš pro něj něco znamenat."

,,Já? To určitě." Zamumlala jsem a sklopila pohled.

,,Přemýšlej." Vyhrkla a sedla si na postel. ,,Vybral si tě strašně moc brzo po tvém příchodu - to se ještě nestalo. Netrestá tě za tvou prořízlou pusu - ostatní by už dostali pár na zadek. A teď tě bere do města - jsem si jistá, že se to ještě nikdy nestalo."

Ztichla jsem a sedla si vedle Chloe. Zamyslela jsem se nad tím a svým způsobem měla pravdu. Ale je možné, aby Cameron vůbec něco cítil, když se ke mně chová tak, jak se chová? Byla jsem zmatená. A moc tomu nepomáhal fakt, že jsem myslela na to, co si pomyslí Chris.

Zaklela jsem. ,,Kdyby na mě Cameronovi záleželo, neubližoval by mi."

Na to neměla Chloe odpověď. Pokoj naplnilo ticho a já si opřela hlavu o Chloeino rameno.

•••

Deset minut před šestou a já byla jak na trní. Stála jsem v šatech, botech, doplňcích a s kabelku přes rameno od Camerona před zrcadlem a už patnáct minut na sebe jen hleděla. Zjistila jsem, že šaty dělaj člověka. Cítila jsem jako dcera prostitutky a krále dohromady.

Vypadla jsem...jinak. Byla jsem nejmíň o deset centimentrů díky podpatkům vyšší a modlila se, abych se na nich nezabila. Vlasy jsem si svázala do jednoduchého drdolu, make-upu nanesla jen velmi málo. Neměla jsem podprsenku, jelikož to do těchto šatů ani nešlo, a proto jsem se cítila částečně nahá.

Cukla jsem sebou, když se ozvalo klepání na dveře. Naposledy jsem si přejela šaty, podívala se do zrcadla a vyrazila jsem ke dveřím. Rychle jsem je otevřela a zarazila se, když jsem spatřila Camerona. Byl v obleku, vlasy měl maličko zgelované a i na dva metry jsem cítila silnou kolínskou, ze které se mi točila hlava, ale voněla částečně i po jahodách a mátě.

,,Amber," vydechl a dychtivě si mě přejel pohledem, stejně tak jako já jeho. Ve vínové košili a černém saku vypadal neodolatelně.  ,,Vypadáš nádherně."

,,Děkuju." Řekla jsem s červenajícími tvářemi, vklouzla na chodbu a zavřela za sebou dveře od pokoje. Cítila jsem Cameronův pohled ve svém výstřihu a proto jsem se tam nenápadně dotkla rukou.

Cameron odvrátil hlavu, rozešel se chodbou a já se s ním snažila udržet krok. Vládlo mezi námi podivné ticho, než promluvil a jeho hlas ve mně vyvolal smíšené pocity.

,,Je to rodino-pracovní večeře." Oznámil mi klidně a já se napjala. Mám na sobě takové skandální šaty, když mě vede na rodinnou večeři? Sevřelo se mi hrdlo.

,,Všechni mužští potomci a předci v naší rodině pracovali ve stejném odvětví jako já." Pokračoval. Oprava - všichni mužští potomci a předci v naší rodině pracovali s prodejem dívek. Udělalo se mi špatně z představy stolu, u kterého sedí Cameron a jeho rodinní příbuzní, kteří mohou být ještě horší než on sám.

,,Tak proč mě tam bereš?" Skočila jsem mu do řeči a zastavila se.

,,Protože na mě pořád tlačí, ať si najdu nějakou přítelkyni a bla bla bla. Tak jim aspoň ukážu, koho mám v mojem domě." Věnoval mi úsměv a v ten moment mi připadal jako šelma na lovu. Bez optání mě chytil za dlaň a propletl si semnou prsty. Proti mé vůli mě začalo lechtat v podbříšku, srdce se mi roztlouklo a dlaňí mi projel elektrický výboj.

,,Buď prosím poslušná a možná budu i já večer hodný. A abych nezapomeň, dnes mě oslovuj Camerone."

Zvedl se mi žaludek a zatočila hlava.

P.A.: Myslím si, že žádná omluva za tak dlouhou přestávku nemá cenu. Každopádně - je mi to opravdu líto. Tento rok byl pro mě celkově jeden z nejhektičtějších, jelikož jsem dělala přijímačky na gympl a ve škole na nás tlačili víc, než kdy jindy. Budu se to snažit napravit, slibuju.

Tento díl je tu díky vám. Díky vašim komentářům, votes a počtu přečtení jsem se opět rozhodla tento příběh rozjet a doufám, že mě v tom nenecháte.❤️

Miluju vás xx