Měsíční Škola

Napadení

Šla jsem naším oblíbeným lesem po boku mé kamarády Irmy. 'Les nikoho' jsme tomu říkali. Obě dvě jsme milovali přírodu a klid, takže se pro nás tohle místo dokonale hodilo, když jsme se potřebovali ukrýt před problémy nebo jen před odporným, hlučným světem tam venku. 

Ani jedna z nás to neměla doma jednoduché. Irma se musela neustále jen starat o její tři mladší bratry (trojčata). Její matka měla dvě práce a vídali jí jen o víkendu večer. Jejich otec od nich utekl když zjistil, že Lili (matka Irmy) čeká tři děti najednou. Psychicky to nezvládl a utekl od své rodiny do Austrálie. Irma teď byla pro trojčata něco, jako jejich matka. Vařila jim, připravovala je a vozila do školy, oblékala je a většinu času trávila s nimi. Dnes však měla chvilku volno, jelikož se na sedmileté tři nezbedníky přijela podívat jejich tetička Sarah. Irma byla štěstím bez sebe, když jí teta nabídla, že Nicka, Jamese a Lea pohlídá na pár hodin. Už dlouho jsme si nevyšly ven je my dvě bez jejích bratříčků.

Já jsem to doma měla také nepříjemné. Můj tatínek, kterého jsem naprosto milovala zemřel, když mi bylo deset. Dneska už je to přesně sedm let. Matka si vzala nějakého chlapíka, který vlastní několik motorek, které miluje více, než vlastní ženu, a otěhotněla s ním. Pak se narodila Marge, Moje sestra. Docela jsem se na ní těšila, i když je o jedenáct let mladší než já. Ovšem, Marge o mě a o mou matku nejeví žádný zájem a většinu času tráví s jejím otcem v hospodě nebo na motorce. Vždycky jsem říkala, že je na takové věci ještě malá, ale matka mě neposlouchala a nechala Joshe, aby si s Marge dělal všechno, co se mu zachce. A já jsem s tím nic nezmohla. Jakmile jsem se opovážila se nějak protestovat, hned jsem od Joshe dostal pěkných pár ran pěstmi. A jelikož to bylo na mou drobnou postavu moc, někdy to končilo i nemocnicí. Matka na tom byla ještě hůř. Dá se říci, že s ním žila už jen ze strachu. Každý týden byla alespoň jedna z nás otlučená a po ulici chodila s modřiny na hlavě.

Tak před takovými věcmi jsme s Irmou utíkali do našeho překrásného lesa. Chodili jsme sem už od malička. Krmili jsme zvěř, sbírali houby nebo se jen tak váleli v trávě a koukali na modré nebe. 
"Zase jsi dostala vejprask?" Zeptala se po pár minutách ticha Irma. Jen jsem tiše kývla hlavou na souhlas a nechala své tělo padnout do měkké trávy. 
"Proč si to necháš líbit? Víš, někdy už jsou ty případy u vás doma na policii."  Irma byla skvělá kamarádka. Vždycky se o mě strachovala a vážila si mě. V nějakých věcech byla dospělejší než já. Ale měla občas mívala své praštěné chvilky, a to se každý mohl potrhat smíchy.
"Je mi to už nějak jedno. Ať si dělá co chce. Já za rok vypadnu a už mě tam nikdo neuvidí." Řekla jsem naprosto v klidu.

"Ale co tvoje matka?" 
"Může jít se mnou. Nic jí tam nedrží."
"Víš, že to není pravda. Drží jí tam strach a taky tvoje sestra"
"Nemůžu za to, že moje matka nemá na to, aby od toho blbce utekla. A sestra může jí přece s námi."
"Ty víš, že on jí nepustí." Řekla starostlivě Irma a lehla si vedle mě.
"Nemůžeme se bavit o něčem jiném? Prosím. přišla jsem si sem odpočinout." Řekla jsem zoufale. Irma jen chápavě kývla hlavou a její pohled se zaměřil také na nebe, pod kterém teď přelétal velký, černý havran. 
"Je tu krásně viď?" Odhodlala se po pár minutách říct Irma, která si na chvíli sedla, aby si mohla upravit její kaštanové, krátké vlasy. 
"Jo to je... Nejraději bych tady ležela napořád." Řekla jsem v klidu a nasála vůni lesa. "Slyšíš to?" Můj pohled se zaměřil na křoví hned naproti nám. 
"Ne, co?" Irma se na mě nechápavě podívala a začala se rozhlížet.
"Támhle něco tam je. V tom křoví." Pomalu jsem se zvedala ze svého místa, abych si velký keř mohla prohlídnou zblízka.
"Elen. Nechoď tam. Prosím. Nevíme co to je." Řekla starostlivě Irma a chytla mě za ruku.
"Ale no tak. Co by tady mohlo být? Jen pár zajíců a jelenů. Vždyˇten les známe jako svý boty." Vyprostila jsem se z Irmini ruky a pokračovala pomalu a zvědavě dál ke keři. "Třeba je tam zraněný zajíc a potřebuje pomoct."
"Nebo je tam třeba něco zlého!" Napomenula mě Irma a keř se znovu zahýbal. "Co když sem přišel nějaký vlk. Nebo... Víš, že se tu potulují... Divocí vlkodlaci..." Hlas se jí třásl strachem.
" Tady žádný vlkodlak není Irmo neblázni. Co by asi tady pohledával?" Řekla jsem s pobavením v hlase s pohledem, upřený na svou kamarádku, které se teď jevil očích strach a panika. Myslela jsem jen, že si dělá obavy. Ovšem když jsem za sebou zaslechla hlasité vrčení Irma náhle začala křičet na celý les. Opatrně jsem se otočila a zůstala strachy stát na místě jako přimrznutá. 
"Sakra uteč!" Zakřičela má kamarádka hlasitě a já se vzpamatovala a vyběhla jejím směrem. Ovšem, to už bylo pozdě. Vlkodlak se mi zakousl do mé pravé nohy a přitáhl si mě k sobě. Irma křičela hlasitě o pomoc. Sbírala ze země vše, co jí padlo pod ruku: kameny, větve,šišky, a házela to po rozzuřeném vlkodlakovi, který mě táhl za nohu někam do neznáma. Cítila jsem jen neskutečnou bolest, a to, jak se více mé krve řine z mého těla ven. Obličej už jsem ani necítila, jak jsem ho měla odřený, jak mě vlkodlak tahal po zemi. Obrazy přede mnou se začaly rozmazávat  a poslední, co jsem slyšela bylo, jak má kamarádka zoufale volá o pomoc.

Byla tam tma. A to pěkně dlouho. V hlavě jsem pořád slyšela hlas Irmy, který křičí mé jméno. 
Jsem mrtvá? Pomyslela jsem si. Kde to jsem? Je tu tma a zima. 
"Elen." Nějaký hlas šeptal mé jméno
"Elen." 
Kdo jsi? 
"Elen" Ten hlas nepřestával šeptat mé jméno. Najednou jsem slyšela i jiné zvuky. Nějaké pípání. Mužský hlas a tichý zpěv ptáků. 
"Elen." Zas ten has. A já konečně poznala, komu patří. 
"Mami..." Bylo jediné, na co jsem se zmohla. 
"Probouzí se." Řekl jiný hlas, který tentokrát patřil mé kamarádce. Moje oči se začaly pomalu otvírat. Vše bylo chvíli rozmazané a já nedokázala rozeznat, jaká šmouha z těch tří je moje matka. 
"Mami." Řekla jsem znovu, tentokrát o něco hlasitěji.
"Elen. Holčičko moje co ti to provedli?" Z matky hlasu šlo poznat, že pláče. Obraz se mi začal rozjasňovat a já poznala mou kamarádku a nějakého muže, pravděpodobně doktora.
"Co se stalo?" Zachraptěl jsem potichu.
"Slečno," začal mírný mužský hlas. "Byla jste pokousaná. Vlkodlakem. Víte, co to znamená že ano?" V tu chvíli se mi všechno začalo vybavovat. Černé, obrovské stvoření, které se nade mnou sklánělo a hlasitě vrčelo. Ta neskutečná bolest a křik mojí kamarádky. 
"Jak... " 
"Vaše kamarádka zavolala tísňovou linku a vlkodlaka odehnali pytláci." Skočil mi doktor do řeči.
"Takže... Já... Jsem teď jedním z nich?"