Měsíční Škola

Znepokojující objev

"Vlkodlaci jsou stále více agresivní! Jestli to takto půjde dál bude válka!"
"Další vlkodlačí útok v lese! Lesy jsou chráněny ploty a lidé se bojí do nich jen vkročit!"
"Ne jen jeden vlkodlak. Mladíka napadli tři vlkodlaci a chlapec byl sněden za živa!"
"Blíží se válka s vlkodlaky? Prezident nakázal hlídat školy s vlkodlaky a lesy. Jestli útoky budou nadále pokračovat vlkíodlakům hrozí vyhubení!"

Ano, na takovéto zprávy jste mohli narazit na každém televizním kanále i v novinách nebo dokonce i v rádiích. Pět lidí mělo to štěstí, že útoky přežili. Nemocnice je však odmítali a tak, všichni noví vlkodlaci byli poslány rovnou k nám. Z těch pěti tu byla jedna dívka. Caroline si prošla opravdu peklem. Vlkodlak jí ukousl ruku. Naštěstí ji naše paní Adamsová zachránila.
Pokoušela jsem se zjistit něco nového o těch násilnících. Od Nica a dvou mých učitelů jsem se dozvěděla, že jde o jakési bratrstvo. Není známo, co je jejich cílem ale dělají hodně velké problémy. Nico je chtěl vyhledat a vyřídit to s nimi ale to by jsme měli na krku další válku.

Byl začátek prázdnin. Většina rodin u sebe ani své děti nechtěla. Tři čtvrtě studentů zůstává na škole. John dokonce ani nejel na ty atletické závody, kam se tak moc těšil. Blížili se zlé časy. Seděla jsem v chrámu a čekala na hodinu se šamany. Už jsem toho uměla hodně. Dokonce se mi povedla i nějaká kouzla. Dokázala jsem ovládat telekynesi. Uměla jsem léčit drobná znamení a přivolat k sobě jakékoliv zvíře jsem chtěla. Uměla jsem dokonce už celý indiánský jazyk.
Za hodinu konečně dorazil pár šamanů. Žena něco nesla v plátěné tašce. Přistoupil ke mě šaman a políbil mě na čelo. Nechápala jsem, co se děje. Pak přistoupila šamanka a černou barvou mi na obličej namalovala nějaké vzory.
"Už jsme tě všemu naučili. Je čas, aby se z tebe stala šamanka." Řekla a z tašky vytáhla obrovskou, nádhernou čelenku s peřím a korálky. Položila mi ji na hlavu a já jen odpověděla: "Agándió." V indiánském jazyce to znamená 'děkuji'.
V tu chvíli, jsem pocítila na mé paži pod pruhy pálení. Ohlédla jsem se a na onom místě se rýsovalo tetování v podobě lebky, na které seděla vrána.
Oba se mi jen poklonili a všichni jsme si připili zvláštním chilli alkoholickým nápojem.
Trochu jsme to s tím pitím přehnali, jelikož už jsem byla maličko v náladě.

S kněžkou jsme zrovna trénovali čtení myšlenek pomocí čichu. Ale já se smála každému jejími slovu.
"Elen jsi v pořádku?" Zeptala se nechápavě Medusa.
"Hele! Já sem šamanka!" Vykřikla jsem vesele.
"Já vím, říkáš to asi už po páté." Pak si ke mě přičichla.
"Kde jsi vzala chilli medovinu?" Zeptala se kněžka.
"Jak to může bejt chilli když je to z medu?" Smála jsem se hlasitě.
"Šamani..." Řekla si tiše pro sebe Medusa.
"Jó šamani! Ty sou super! Já sem taky šamanka hele!" Vykřikla jsem a znovu jsem cpala kněžce pod nos své tetování.
"To pro dnešek stačí. Můžeš jít. S těma dvěma si to ještě vyřídim." Řekla s klidem.
"Buďte na ně hodná. To jsou moji kamarádi. My se máme moooc rádi. Říkají mi... Sakra jak to bylo? Joo! Mimino měsíce!" Kněžka protočila očima a vyvedla mě z učebny.

"Láskooo! Mimino měsíce je doma!" Zařvala jsem, když jsem vešla do bytu. V kuchini seděl John a vedle něj Nico.
"Brej den pane řídící! Já sem šamanský mimino měsíce věděl jste to?" Řekla jsem opilecky a Nico se zasmál.
"Koukám, že jste se šamanama oslavovali."
"Pšššt. Jenom malinko. Ale pan ředitel se to nesmí dovědět tak mu to neříkejte pane řediteli." Řekla jsem se štěněčím výrazem. Nico se začal smát a John nechápavě civěl.
"Tak já jdu. Užijte si to." Nico na mě mrkl a opustil pokoj. Hned co odešel sedla jsem si na Johnovo klín čelem k němu.
"Co jsi to sakra měla? Smrdíš jako paprika." Zasmál se John.
"Šamani mě to udělali." Řekla jsem smutně. Naklonila jsem se, abych ho mohla políbit ale nějak jsem ztratila rovnováhu a zničeho nic jsem spadla na zem.
"Lásko jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě John.
Já se jen válela na zemi a hlasitě se smála.
John mě opatrně zvedl a nesl mě do postele, ze které jsem okamžitě vyskočila.
"Dem se koupat." Řekla jsem a už jsem tahala Johna za ruku směrem do koupelny.
"Počkej ty dračice. Ještě ti to tam uklouzne a dáš si na čumák." Zasmál se.
"Necháme to na jindy." Řekl a položil mě na postel.

John byl právě ve vaně a už tam byl pěkně dlouho. Tak jsem se ještě přiopilá zvedla a proměnila se. Tlapami jsem otevřela dveře do koupelny a rychlostí blesku jsem skočila za Johnem do vany.
"Sakra Elen..." Řekl zaraženě, ale to už jsem se k němu v mé lidské podobě lísala jako kočka.
"Ty jsi mi ale číslo." Řekl zadýchaně a přitáhl si mě blíž. Pomalu jsem ho začala líbat a hladit jeho kamaráda.
"Miláčku nevím, jestli to bude zrovna tady pohodlný." Zakňoural a přisál se mi na rty.
"Ale bude. Uvidíš."

Po krásné a dlouhé hodině jsme konečně vylezli z koupelny. Většina alkoholu už ze mě vyprchala.
S Johnem jsme si tedy šli lehnout do ložnice. Už jsme ani nezapínali televizi, protože jsme věděli, co nás tam čeká za zprávy. Najednou to na mě všechno dolehlo a já za pár minut usnula.

Druhý den za námi přišel Nico, šamani, Medusa, Historik a Fred.
Bylo nám řečeno, že se jdou porozhlédnout po vlkodlacích, kteří dělají ty problémy. Požádali nás, aby jsme šli s nimi. Rádi by vzali i Irmu, ale ta trčela na ošetřovně, kde na ní dělali různé testy a pokusy. Bylo mi jí líto.

Společně jsme dorazili do lesa, kde to všechno začalo. Byli jsme rozděleni do dvou skupin. Já, John, šamanka a Medusa se jsme se vydali na sever. Nico, Fred a Historik šli na Jih.
Vydali jsme se hledat jakoukoliv stopu. Dvě hodiny, jsme chodili po lese pak se z druhé strany ozval Nico: "Okamžitě pojďte sem!"
Vlkodlaci mají lepší sluch, takže jsme jeho větu moc dobře slyšeli. Hned jsme zamířili směrem, kudy se před pár hodinami vydal Nico s ostatními. Za chvíli jsme dorazili a já nemohla věřit svým očím. Před námi byla pořádná hromada kostí. Lidských kostí. Všichni jsme na to vyděšeně hleděli a nikdo z nás nenacházel slov.
"Vážení, tohle je horší, než jsme si mysleli. Vlkodlaci začínají opět požírat lidi. A to ve velkém." Prohlásil po chvíli Nico.
John přistoupil a hromadu si pořádně prohlídl. "Nejspíš to budou bezdomovci nebo feťáci. Nevšiml jsem si, že by ve zprávách říkali něco o nezvěstných." Prohlásil a na mě šli mdloby a chtělo se mi zvracet. John ke mě ihned přispěchal a podepřel mé tělo jeho pažema, abych nespadla.
"John má nejspíš pravdu." Řekl Fred a nasál vzduch. "Ale většina je ještě čerstvá. Jsou tu nejdýl měsíc. Ale tahle vypadá, jako by ji přinesli dnes." Ukázal na kostru ruky a opět nasál vzduch. "Jsou blízko." Zašeptal.
"Pro dnešek to stačí. Vrátíme se zítra, aby jsme toho zjistili více." Prohlásil Nico a my se vydali opět k dodávce, kterou jsme přijeli.

Když jsme dorazili do školy, musela jsem hned do sprchy.
Na ten hrozný pohled nikdy nezapomenu. Vlkodlaci opět začínali požírat lidi.
V historii jsme se učili, že vlkodlaci uzavřeli dohodu s lidmi, že budou mít právo na život, jako mají lidé pod podmínkou, že nebudou napadat a požírat lidi. Dohoda byla porušena. Jestli lidé najdou ty kosti, bude válka. A to nevíme, co ještě před námi skrývají.
Po sprše jsem šla rovnou do ložnice, kde jsem se rozplácla na postel. John vedle mě se jenom zasmál a pohladil mě po vlasech. Po chvíli ticha řekl: "To bylo... Celkem hnusný co?"
"Jo to teda bylo. A to nevíme , co mají ještě v plánu. Byli to nevinní lidé..."
John si jen povzdechl a přitáhl si mě blíž. Zachumlala jsem se do jeho hrudi a zavřela oči.
"Dobrou noc." To byla poslední slova, která jsem zaslechla, než jsem usnula.